Článek
Český národ zažil čtyři klíčové okamžiky, kdy měl možnost postavit se zlu – a pokaždé zvolil jinou formu kapitulace. Každé rozhodnutí mělo své okolnosti. Ale výsledkem je, že jsme si vytvořili národní charakter, v němž obrana vlastních hodnot ustoupila pohodlí, strachu, kompromisům. A dnes? Můžeme se znovu ptát: Kdy se to změní?
1. Mnichov 1938: První a nejzásadnější zrada – kapitulace bez boje Mnichovská dohoda z 30. září 1938 je často vnímána jako zrada ze strany západních spojenců. A oprávněně. Francie a Británie obětovaly Československo na oltář appeasementu. Jenže zapomíná se na druhou zodpovědnou stranu – nás samotné. A to je víc, než to, že spojenec řekne kusu papíru ne?
V tu chvíli měla armáda mobilizováno přes milion mužů. Hranice byly alespoň částečně opevněné, duch národa (velmi důležité) byl silný. Veřejnost byla připravená bojovat – výzkumy a vzpomínky ukazují, že až 80 % obyvatel bylo odhodláno k obraně. Generálové i důstojnický sbor věřili, že i za cenu prohry musí přijít odpor. Jenže Beneš – a tehdejší politická elita – se rozhodli jinak.
Byly důvody, proč bojovat:
- Německý Wehrmacht 1938 ještě nebyl připraven na válku s opevněným a odhodlaným státem. Nebyla to ta armáda z roku 1939 ani 1940 co přejela Polsko a celou západní Evropu (i díky ČSR vybavení).
- Hitler čelil opozici uvnitř svého velení – pokud by ČSR kladla odpor, generálové v čele s Beckem a Halderem byli připraveni Hitlera svrhnout. Loajalita k Hitlerovi nebyla taková, jako když hvězdně zvítězil nad celou západní Evropou a stál před branami Moskvy.
- Každý odpor by znamenal, že válka nezačala jako nacistická ofenziva, ale jako akt agrese vůči státu bránícímu se. Legitimita by byla na naší straně. I kdyby nakonec ne, byla to povinnost se bránit.
- Pokud by odpor ČSR trval dostatečně dlouho, pomoc mohla přijít. Z Francie. Ano opravdu z té Francie, která podepsala v Mnichovskou smlouvu. Tlak generality a lidu by nakonec pravděpodobně mohl přinutit politiky k činům vůči Německu. Byli generálové i vojáci, co se dobrovolně hlásili do služby ČSR proti Německu. A mnoho z nich po podpisu dohody vystoupilo veřejně proti své politické reprezentaci. Mohlo to tak i být? Možná, to už nezjistíme.
Místo toho jsme se vzdali. Bez výstřelu.
Důsledky? Neskutečný morální otřes národa. Zlom, po kterém už nikdy nebylo možné nahlížet na Československo jako na stát, který by byl ochoten se bránit. I samotní generálové Wehrmachtu leckde nechápali takovou kapitulaci s tím, co jsme měli k dispozici. Psychologická stopa, která se přenesla do dalších generací.
Stejnou optikou pohledem Beneše by dnes Finsko neexistovalo. Bylo by součástí SSSR a dnes třeba i Ruska. Ale Finsko bojovalo. Prohrálo, ale zůstalo svobodné a nezávislé. My ne.
2. Únor 1948: Druhá zrada – kapitulace uvnitř Když komunisté převzali moc, neudělali to pučem v klasickém smyslu. Použili tlak, odbory, zastrašování. Ale především – opřeli se o pasivitu. Prezident Beneš - opět - selhal. Kapituloval a nechal vládu komunistům, místo aby trval na nových volbách. Demokracie se zhroutila bez odporu.
A lid? Hlavně mlčel a koukal, co se děje. Anebo nadšeně zdravil nový režim. Strach, únava, touha po jednoduchých řešeních. Hlavně přežít.
3. Srpen 1968: Třetí zrada – bratrské tanky a tichý národ Když přijely sovětské tanky, nebyl to konec naděje. V prvních dnech lidé protestovali, tiskli letáky, někde i stavěli barikády. I část armády byla připravena zakročit – výsadkáři z Holešova a jiní. Jenže Dubček a spol. zvolili cestu kompromisu.
V Moskvě podepsali potupu. Bez tlaku zbraní, z „lásky k socialismu“. A národ? Mlčel. Normalizace přinesla prázdnotu, ztrátu víry, emigraci. Další kapitulace. Další rána do páteře národa.
4. Listopad 1989 a po něm: Čtvrtá zrada – zrada na paměti Není to zrada v klasickém provedení, ale přece jen. Sametová revoluce byla pokojnou změnou. Ale téměř bez spravedlnosti. Komunistické struktury přežily, přizpůsobily se. Někteří z bývalých přisluhovačů se stali novými podnikateli, jinými politiky. Jen se převlékli kabáty. Ti co včera byli kovanými soudruhy, druhý den již byli demokraty nebo podnikateli s kontakty na zahraničí. Ty co ničili včera rodiny odpůrců režimu, jeli v klidu na chaty jako by se nic nestalo.
Zmatek v hodnotách. Kdo je hrdina? Kdo kolaborant? A proč to většině národa vlastně nevadí? Hlavně přežít. Hlavně konzum. Hlavně neztratit pohodlí. A když je něco špatně - můžou za to přece vždycky oni. Kdo to je? No přece ONI.
Národ, který se odnaučil bránit Těmito čtyřmi etapami jsme si vytvořili národní mentalitu, která upřednostňuje přežití před ctí, klid před bojem, ticho před pravdou. Dnes už je téměř jisté, že kdyby přišel nový tlak – zvenčí nebo zevnitř – nepostavíme se mu. Zvykli jsme si uhýbat. Zvykli jsme si volit menší zlo. Přestali jsme věřit, že můžeme něco změnit.
Historie národa, který měl v minulosti vynikající vojevůdce a obránce, se změnila. Žižka tímto pohledem měl přece před křižáky z Evropy přece kapitulovat. Vždyť neměl šanci a byl sám bez spojenců z venčí. Ale on tehdá nevěděl, že nemá mít šanci. Jak by mu to dnes mnozí jistě vysvětlili. Dnes jsme morální mrzák na vozíku. Zlomená páteř. Ta morální. Ne jednou. Ne dvakrát. Čtyřikrát.
„Nejlepší“ argumenty – kdybychom se v 1938 bránili, tak tu dnes nejsme. Omyl. Je ve 20. století jakýkoliv národ, který se aktivně bránil útočníkovi a díky tomu tu dnes není? Ne, neexistuje takový příklad. Němci nakonec válku prohráli, ale stejně tu dnes jsou. Na Japonce byla dokonce svržena atomová bomba a stejně tu Japonsko dnes je. Izrael se bránil obrovské přesile arabské koalice několikrát a stejně tu dnes je. Vietnam se bránil supervelmoci USA a stejně tu dnes je. Afghánistán se bránil supervelmoci SSSR, následně NATO v čele s USA a stejně tu je. Ukrajina se brání roky jaderné supervelmoci Rusku a stále tu je.
Takže NE, není to pravda. Byli bychom tu.
Víte kolik mělo ČSR mrtvých za období druhé světové války? Přes kapitulaci a podřízení se okupaci odhadem až 360 000. Víte kolik to bylo Britů? Odhadem až 380 000. To není takový rozdíl že – ale až na to, kde všude Britové aktivně bojovali a snášeli bombardování své země od Luftwaffe. Vážně nám kapitulace zachránila národ?
Závěr: Co bude příště? Nečekejme, že příští zrada přijde s tanky nebo pučem. Možná ano. Ale spíše přijde potichu. V podobě záměny pravdy za lež, odvahy za pohodlí. A jestli ji opět přijmeme jako normu, pak budeme skutečně jen národem minulosti. Bez budoucnosti.
A pak už nebude koho zradit. Jen sami sebe. Naposledy.
Je v nás ještě něco s tím dělat?
