DŮCHOD: NÁROK, NEBO ILUZE?

Politici si lámou hlavu, kolik přidat, koho obvinit a čím zalíbit. A voliči – především ti starší – to po desetiletí odměňují. Svůj hlas totiž velmi často neudělují za program, ale za příslib. Příslib vyššího důchodu. Víc peněz. Víc spravedlnosti.

Ale je tohle skutečně spravedlnost?

Je to zvláštní – žijeme ve světě, kde se každá politická strana ohání vizí budoucnosti, ale přitom se největší bitva svede o minulost. O důchody. O to, kdo komu kolik přidá. Ne o tom, co vybudujeme, ale kolik z toho sníme.

Stačí si projít náměstí během kampaně. Politici s letáky, důchodci v prvních řadách. Slova jako „spravedlnost“, „zasloužený odpočinek“ nebo „nebudeme je ožebračovat“. A jeden by si myslel, že žijeme v zemi, kde všichni dřeli od rána do večera, stát jim z toho bral polovinu a teď jim zbyl jen holý život. Emocionálně to funguje. Reálně to nefunguje.

A přesto se na tom láme volební výsledek.

Možná je tedy čas si položit nepříjemnou otázku: Je skutečně pravda, že každý důchodce má nárok na vyšší důchod? A nebo je to jen optická iluze, kterou politici rádi přiživují – protože ví, že se za ni dá koupit moc?

A přesto sliby fungují.

Představme si to jednoduše: kdyby politik opravdu za posledních 30 let naplnil jen polovinu toho, co kdy slíbil důchodcům, dnes by brali 45 000 Kč měsíčně a jezdili po lázních jako členové šlechtického rodu.

Něco tu tedy nehraje.

Téměř každý senior má tuto větu v repertoáru:

„Já jsem pracoval, celý život jsem platil daně, mám nárok!“

Ale právě tady přichází zásadní zlom: důchodový systém v Česku není spořicí. Nikdo si neodkládá na svůj důchod. Všichni odvádějí peníze státu, který je okamžitě přerozdělí – současným důchodcům. Jinými slovy: dnešní zaměstnanec platí důchod dnešnímu důchodci. A doufá, že až on půjde do důchodu, další generace to udělá pro něj.

Je to pyramida důvěry, systém solidarity.

A ten má jeden zásadní problém: populace stárne. Dětí je málo. Pracujících ubývá. Důchodců přibývá. A „solidarita“ se mění v přetahovanou. Z přirozené pomoci se stala politická munice.

Představme si, že stát důchodcům skutečně vyplatí to, co si sami „naspořili“ – tedy podle toho, kolik odvedli. Nechme stranou solidaritu. A pojďme na čísla.

Pozn. Počítal jsem to na zjednodušené řadě průměrných mezd 1985→2024 (interpolované „kotvy“) a součet je v nominálních cenách tehdejších let – NE v dnešních penězích

➡️ Rozdíl: 2,5 milionu Kč – tolik je v „mínusu“, i kdyby nikdy nešla koruna na zdravotnictví, obranu nebo školství.

To znamená, že:

A to je ještě ten průměrný zaměstnanec. Většina lidí ale nebrala průměrný plat. Brala méně. Pracovala méně. Měla pauzy. Brigády. A důchod chtějí stejně – nebo vyšší.

Opravdu si tedy na „svůj“ důchod většina lidí za svůj život vydělala? Alespoň to ta většina tvrdí, že ano.

Tato otázka je nepříjemná. Ale nutná.

Protože v logice důchodců, kteří říkají: „Já si to zasloužím“, je většina dnešních pracujících lidí obírána o vlastní budoucnost. Musejí platit na něco, na co sám příjemce nikdy neměl šanci si „vydělat“. A když řeknou, že systém je neudržitelný? Jsou označeni za bezcitné, arogantní, neuctivé.

Jenže:

Proč to politici dělají, když ví, že systém je v rozkladu?

Protože senioři volí. A volí masivně. Jsou loajální. Reagují na emoce. A politici vědí, že přidání 500 či 5000 Kč k důchodu znamená desetitisíce hlasů. A tím možnost sestavit vládu.

A tak vzniká tichá dohoda:

Pravda je bolestivá. A proto ji nikdo nechce slyšet. Ani říkat.

Politici raději zalžou, než by ztratili voliče. Důchodci raději věří, že mají nárok, než by připustili, že systém selhal. A společnost raději přehazuje účtenku na další generace, než by se postavila realitě čelem.

Ale ta doba přijde. Dojde na splacení účtu.

A možná až tehdy konečně pochopíme, že:

Tento text není proti seniorům. Je proti lži, kterou jsme si jako společnost nechali vnutit. Je proti systému, který je prohnilý od základů. A je výzvou k tomu, abychom konečně řekli pravdu nahlas.

Protože jen pravda, i když bolí, může být začátkem opravdové spravedlnosti.

☩ Markus Veritatis