Článek
Ve veřejném povědomí je Bernard Montgomery synonymem britského vítězství v severní Africe a následně v Evropě. Pro většinu lidí je to on, kdo porazil Rommela – silný obraz, jednoduché jméno, výrazná osobnostní rysy. Jenže skutečná strategie, koordinace a vedení celého středomořského válčiště patří někomu jinému, a to je: Harold Alexander.
Voják od počátku
Narodil se 10. prosince 1891 v Londýně do aristokratické rodiny a již před první světovou válkou vstoupil na Royal Military College, Sandhurst. V první světové válce sloužil u Irish Guards, kde se vyznamenal statečností a byl i několikrát raněn.
Během meziválečného období sloužil na různých frontách, mimo jiné v Indii, a rychle si budoval reputaci schopného a vyváženého profesionála.
Klíčové momenty druhé světové války
Dunkirk a Burma – záchrana bez fanfár
Alexander stál v čele I Divize během evakuace z Dunkirku v roce 1940, kde zpomalil němce při postupu, aby mohlo přes 300 tisíc spojeneckých vojáků bezpečně opustit pevninu z německého obklíčení – a především se zachoval jako opravdový velitel svých mužů - byl totiž posledním velitelem, který opustil pláže.
Následně velel v Barmě, kde vedl strategický ústup před japonskou ofenzívou, aby zachránil pozice a připravil pozdější protiútoky.
Středomoří: tažení za vítězstvím
V srpnu 1942 převzal Alexander velení spojeneckých sil na Středomořském bojišti, kde byl přímý nadřízený Montgomeryho a dalších velitelů. Pod jeho celkovým vedením byly britské i americké jednotky reorganizovány a vedeny tak, aby společně mohly zastavit a vytlačit Afrikakorps a jednotky Osy z Egypta, pokračovat v ofenzívě přes Libyi až do Tunisu v květnu 1943, kde Afrikakorps kapituloval. Následně se stal zástupcem vrchního velitele spojeneckých vojsk v Itálii. Dále vedl invazi na Sicílii a do jižní Itálie, kdy 4.7.1944 osvobozuje Řím. Jeho postup pokračoval až na sever Itálie až k řece Pád, kde v posledních měsících války padlo do jeho zajetí těžko uvěřitelných více než jeden milion němců. Aby nebylo na pochybách, tažení přes Itálii nebylo vůbec jednoduché a tak snadné, jak si např. i Churchill myslel. Bylo to jedna z jeho mála stategických chybných úvah ( o měkkém podbřišku okupované Evropy) o vedení války. O to více se museli vojáci i velitelé na tomto bojišti potom snažit, aby postupovali za vítězstvím.
Pod jeho velením se spojenecké síly staly jednou koordinovanou a funkční armádou, což byl strategicky náročnější úkol než vypracování plánu jediné bitvy.
První bezpodmínečná kapitulace v Evropě
Alexander byl také jedním z velitelů, kteří přijali kapitulaci německých jednotek v Itálii 29. dubna 1945. To je událost, která potvrzuje jeho úlohu v závěru evropského konfliktu, nikoli pouze v severní Africe.
Proč veřejnost zná Montgomeryho, a ne Alexandra
Montgomery byl charismatický, emotivní a výrazný voják, který rád mluvil do kamer, přepisoval rozkazy do svých pamětí a budoval si vlastní veřejný obraz. To je perfektní materiál pro mediální legendy. Alexander naopak nebyl konfliktní, neměl ostře vyprofilovanou osobnost pro média, nikdy si nebudoval kult kolem svého jména.
Ale právě tato nenápadnost byla pro velení výhodou – dokázal inspirovat, koordinovat a vyvažovat národní i mezinárodní armádní síly, což je mnohem důležitější než jednorázový úspěch.
Montgomery byl spíše velitel armádního sboru v poli.
Alexander byl velitel strategického ražení a vedení operací.
Poválečný život a uznání
Po válce byl Alexander posledním generálním guvernérem Kanady (1946–1952), stal se ministrem obrany ve vládě Winstona Churchilla (1952–1954) a nakonec povýšen do šlechtického stavu jako první hrabě Alexander z Tunisu.
Sloužil nejen ve válce, ale i v době míru a svým způsobem pomáhal utvářet poválečné vojenské i politické prostředí.
Závěr
Harold Alexander byl jedním z nejzásadnějších britských velitelů druhé světové války – mužem, který dala dohromady strategii, logistiku a velení spojenců v několika klíčových kampaních.
Veřejnost si však často vybírá jednoduché obrazy a silná jména – což není chyba jeho výkonů, ale povahy moderní paměti. To, že Montgomery dosáhl většího mediálního uznání vůbec neznamená, že měl větší vliv na konečný výsledek války.
Alexanderova práce totiž přežila válku ve skutečných výsledcích spojenců, nikoli jen v novinových titulcích a na fotografiích světových deníků. Jak příznačné, že ti, kdo opravdu stáli za velkými úspěchy (a to nejen ve vojenské historii) nejsou laické veřejnosti dodnes téměř známy, zato ti, kdo pečlivě budovali PR, tak jsou známy dodnes - to platilo už před 80 lety a o to mnohem víc to platí i v dnešní době. Bohužel.
Zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Harold_Alexander
https://en.wikipedia.org/wiki/Harold_Alexander,_1st_Earl_Alexander_of_Tunis
https://www.britannica.com/biography/Harold-Rupert-Leofric-George-Alexander-1st-Earl-Alexander-of-Tunis
https://www.valka.cz/Harold-Alexander-1st-Earl-Alexander-of-Tunis-t668?page=1
https://www.encyclopedia.com/history/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/1st-earl-alexander-tunis
