Článek
I. Zločiny bez trestu
Každý ví, co komunismus způsobil.
Miliony vědí, co jim vzal.
A přesto se nic nestalo.
Byly výstavy, památníky, řeči o tom, kolik zla napáchal.
Ale kde jsou rozsudky?
Kde je tribunál, který měl přijít hned po roce 1989?
Kde je uzavření kapitoly, která zničila celé generace, skutečné hrdiny proměnila ve zločince a kolaboranty ve funkcionáře?
Žádný český Norimberk se nekonal.
Žádný trest za 40 let normalizace duší.
Žádná jasná hranice mezi dobrem a zlem.
Jen kabáty obrácené naruby a pokračování téhož – ti, kdo sloužili systému, dnes mluví o demokracii, jako by nikdy nemlčeli v době, kdy se lámaly kosti a vyhazovalo z vysokých škol.
Komunisté nikdy neodešli. Jen se přizpůsobili.
Zůstali mezi námi, mezi vámi – ve vedení krajů, úřadů, ve firmách, někdy i v parlamentu. Jen už nenosí rudé pásky. Nenazývají se komunisty. Dnes jsou to demokraté, pragmatici, občané, podnikatelé i oligarchové.
A přesto právě oni stáli u největšího morálního zločinu, který tato země zažila.
A přesto – nikdo nebyl potrestán.
II. Norimberský proces – a pak ticho
Po druhé světové válce měl nacismus svůj Norimberk. Byli souzeni architekti zla. Byli veřejně označeni, odsouzeni, někteří popraveni. I když trest nedopadl drtivě na všechny, dopadl aspoň na ty - na tzv. hlavouny, kteří ztělesňovali celou zrůdnou ideologii.
U komunistů se nic takového nestalo.
Žádný tribunál. Žádný zákaz ideologie. Žádná veřejná katarze. Místo toho ticho. Zapomnění. Převlečené kabáty. Obchod s minulostí.
III. Když krev neteče, nic se nezmění
Možná to bude znít tvrdě – ale žádná revoluce není sametová.
Bez spravedlnosti není zlomu.
Bez pojmenování viníků není nový začátek.
Bez odvahy odsoudit to staré, bude to staré stále dýchat.
Bylo dobře, že netekla krev? Ale ona netekla ani spravedlnost, co tedy vlastně zbylo?
Byla to domluva. Předání moci. Možná nutné, možná nevyhnutelné. Ale rozhodně ne očista.
A pokud neproběhla očista, pokud nebyla krev (obrazná či skutečná), nebyla to revoluce. Byl to handl. Směna. Tichá dohoda.
IV. Důsledky dodnes
Ptáme se, proč je národ zlomený. Proč chybí morálka, odvaha, integrita.
Proč je největší národní cítění jen, když hrajeme o zlato na MS v hokeji?
1938, 1948, 1968 - proto.
Ale i protože jsme nikdy neukázali, že zlo má následky. Nechali jsme vrahy žít v klidu. Nechali jsme sadistické dozorce být dědečky (a i ty mají dnes vyšší důchody než jejich oběti). Nechali jsme je vyprávět pohádky o „lepší minulosti“.
Přestaňme s tím nebezpečným relativizováním.
Komunismus nebyl názor.
Komunismus byl systém, který vraždil, mučil, zavíral, špehoval, vydíral.
Zničil elitu národa. Zbořil morálku.
Udělal z lidí anonymní stádo, kde pravda byla zločin a udávání ctnost.
A dnes? Dnes nám ti stejní lidé – nebo jejich žáci – říkají, co je spravedlnost. Mluví o demokracii. Kandidují. A tvrdí, že tu není svoboda slova, že jim hrozí vězení za své názory.
A my? Mlčíme. Nebo si jen tiše zanadáváme.
V. Nepředstavitelné – ale u nás skutečné
Představte si, že by v roce 1945 nacisté odevzdali klíče, řekli „už toho necháme“ – a za pár let by jejich ideologie znovu stála na pódiích, zlehčovala historii, mluvila o tom, co všechno postavili.
„Nacismus? Ale to byla jen jiná doba. Dělali jsme, co bylo potřeba. A Hitler přece taky postavil dálnice, fabriky, lidé měli kde bydlet a co jíst. Byli hrdi na svoje Německo“
Zní to šíleně? Tak proč se dnes přesně tohle děje u nás s komunisty?
Nepředstavitelné?
U nás běžné. Komunisté stále mluví. O tom, co postavili. Co „zajistili lidem“. A že „to taková hrůza nebyla“, že dnes je to vlastně všechno horší.
Je čas říct pravdu:
Komunismus byla zločinecká ideologie. Její praktici byli zločinci. A její dnešní relativizace je urážka všech obětí.
VI. Co dělat?
Dnes již nepotřebujeme krvavou revoluci. Ale stále potřebujeme morální revoluci.
Ne voláním po pomstě. Ale pravdou, která se nebojí jmen.
Komunistická strana měla být zakázaná už dávno - ne až po 36 letech.
Každý, kdo byl v nomenklatuře, měl být doživotně zbaven možnosti vykonávat veřejnou moc.
Každý režimový soudce měl být přezkoumán.
A všichni ti, kdo se aktivně podíleli na represi, měli být pojmenováni, odsouzeni a vystaveni veřejnému odsudku.
Místo toho dnes v podstatě znovu kandidují. Či kandidují jejich „děti“ pod stejnou ideologií.
Znovu se usmívají z plakátů.
A i mladí lidé je mnohdy volí – protože systém jim nikdy neřekl, proč nemohou být voleni.
Protože národ, který nepojmenuje své zlo, ho ponese dál. V dětech, v institucích, v charakteru. A to se přesně děje.
Závěr
Jestli chceme novou budoucnost, musíme i přestat lhát o minulosti.
Komunismus u nás nebyl jen ideologie. Byl to zločin.
Byl to úmysl. A každý úmysl bez trestu se stává normou.
A normy vytvářejí svět, ve kterém zlo není zločin, ale názor.
Ve kterém vrah může říkat, že „taková byla doba“.
A ve kterém si lidé už ani nevšimnou, že kolem nich znovu rostou stejné myšlenky – jen s jinými jmény a barvami.
Zlomit ten kruh může jen pravda.
A odvaha říct: Dost.
☩
– Markus Veritatis
