Konstantin Rokossovskij: polní velitel bez mýtu

Jenže právě v tomto obrazu se ztrácí jeden muž, který byl z hlediska polního velení často schopnější, přesnější a výkonnější než všichni ostatní. Muž, který nebyl produktem válečné či poválečné propagandy, ale výsledků na bojišti.

Jmenoval se Konstantin Konstantinovič Rokossovskij.

Než začneme, je nutné vymezit pojem. Polní velitel není ten, kdo má nejvyšší hodnost nebo stojí nejblíže politické moci. Polní velitel je ten, kdo vede vojska v reálných bojových podmínkách, rozhoduje na bojišti, dle stavu jednotek a logistiky, a jeho výkon přímo ovlivňuje výsledek na bojišti.

Podle těchto kritérií tak bezesporu patří Rokossovskij k nejsilnějším velitelům Rudé armády.

Rokossovskij nebyl typickým sovětským maršálem. Nebyl politickým symbolem a nebyl ani Stalinovým oblíbencem. Naopak, v letech 1937–1940 byl zatčen NKVD, vězněn a mučen během Velkého teroru. Tato skutečnost je archivně doložená a patří k nejtemnějším kapitolám jeho života.

Ještě podstatnější je, že většina důstojníků v podobné situaci byla popravena nebo zemřela ve vězení. Rokossovskij přežil výjimečně. Byl propuštěn v roce 1940, v době, kdy si sovětské vedení začalo uvědomovat katastrofální důsledky čistek na bojeschopnost armády (především díky katastrofálním výsledkům zimní války s Finskem).

Zde se objevuje historický paradox, který nelze přehlížet. Bez blížící se války by jeho šance na přežití byla výrazně nižší. Potřeba schopných velitelů změnila logiku režimu dřív, než ho stihl zničit (možná i zavraždit). Není to morální soud, ale doložitelný fakt, že hrozba konfliktu přinutila stát sáhnout po lidech, které sám předtím ničil.

Ještě důležitější je jiný rozměr tohoto příběhu. Rokossovskij nebyl výjimkou. Patřil ke skupině důstojníků Rudé armády, kteří byli během Velkého teroru vězněni, mučeni a zlomeni systémem, a přesto když přišla válka znovu oblékli uniformu a šli do boje.

Nešlo o loajalitu k režimu, který je málem zabil. Šlo o něco pragmatičtějšího a hlubšího, a to o obranu země, armády a lidí, kteří by bez nich čelili zkáze. V tom spočívá jeden z nejtvrdších paradoxů sovětské války – muži zničení státem často bojovali za jeho přežití efektivněji než ti, které nikdy nepronásledoval.

Během bitvy o Moskvu velel Rokossovskij 16. armádě u Smolenska. Zde byla jeho doslova klíčová. Zatímco část sovětského velení reagovala chaoticky a direktivně, jeho armáda vedla úspěšnou obranu, dokázala ustupovat bez zhroucení a následně se podílela na protiútoku.

Zde se poprvé jasně ukazuje jeho styl, ne držet za každou cenu, ale zachovat bojeschopnost - stejně jako např. Balck. To je základní znak skutečného polního velitele.

V letech 1942–1943 patřil Rokossovskij k těm, kteří prosazovali koordinovanou obranu, důraz na dělostřelectvo, protitankové zóny a realistické hodnocení stavu jednotek.

V bitvě o Stalingrad velel Donskému frontu a vedl severní křídlo sovětského protiútoku. Tedy byl ten, kdo obklíčil Šestou armádu ve Stalingradu pod vedením generálplukovníka Pauluse. Tím velkou mírou přispěl k celkovému vítězství v této slavné bitvě.

Během bitvy u Kurska jeho Centrální front patřil k nejlépe organizovaným, úspěšně vedl obranné boje a následně podnikl úspěšný protiútok na západ od Kurska.

Opět platí stejně jako u nejlepších velitelů Wehrmachtu ani on nebyl nejviditelnější, ale byl funkční, a více než úspěšný.

Vrchol jeho kariéry přišel v roce 1944. Jako velitel 1. běloruského frontu navrhl dvouosý útok proti Skupině armád Střed. Stalin preferoval jednodušší řešení. Rokossovskij trval na svém – argumentoval terénem, rozmístěním sil a logikou operace. Z této doby pochází i celkem známá situace, kdy jej Stalin z porady nejvyššího velení poslal několikrát za dveře aby si svůj návrh rozmyslel. Když se vždy vrátil zpět a znova trval na svém plánu, tak Stalin nakonec ustoupil se slovy, že pokud si je tak jistý svým plánem, tak to bude jistě dobrý plán.

Výsledek je archivně doložený a nesporný - největší porážka Wehrmachtu v celé válce, zničení Skupiny armád Střed a kompletní kolaps německé fronty v Bělorusku. A  Rokossovskému vynesl povýšení na maršála Sovětského svazu.

To není legenda. To je nejlépe zdokumentovaný příklad samostatného velitelského úsudku v dějinách Rudé armády.

Georgij Žukov byl klíčový stratég a politická figura. Ale jako polní velitel často fungoval shora, akceptoval extrémní ztráty, kdy mu na životě vlastních vojáků v podstatě nezáleželo, jen na výsledku operace a byl nástrojem Stalinovy vůle.

Rokossovskij byl jiný, opakovaně vedl armády i fronty bez kolapsu, kombinoval ofenzivu s ochranou vlastních sil (u Rudé armády něco netypického) a jeho výsledky nebyly založeny na politickém tlaku, ale na profesionálním vojenském řemesle.

To je rozdíl mezi PR ikonou a velitelem z pole.

Rokossovskij nebyl vhodný pro kult osobnosti. Narodil se 21.8.1896 ve Varšavě a po válce byl dokonce ministrem obrany Polska. Následně se vrátil zpět do SSSR, kde 3.8.1968 umírá. Nebyl bezvýhradně poslušný, nebyl ideologickým symbolem a po válce se ocitl v paradoxní pozici – byl příliš sovětský pro Poláky a příliš polský pro Sověty.

Zapadl ne proto, že by byl slabší, ale proto, že nebyl mýtus a hlavně již tolik potřebný.

Pokud oddělíme mýtus od výkonu, vychází Konstantin Rokossovskij zcela jistě jako jeden ne-li přímo ten nejlepší z polních velitelů Rudé armády. Muž s opakovatelnými výsledky, schopný myslet samostatně a i pod tlakem Stalina si trvat na svém, a zároveň člověk, jehož životní dráha ukazuje temnou ironii dějin, že režim, který ho málem zabil, ho nakonec potřeboval víc než kdy jindy. Dostalo se mu i takové cti, kdy po úspěchu operace Bagration byl společně s generálem Šapošnikovem jediným generálem (resp. v tu dobu již maršálem), kterého Stalin oslovoval celým jménem, a to Konstantine Konstantinoviči. Paradoxně mu tuto čest poskytl ten samý muž, který jej před rokem 1940 nechal uvěznit, mučit a málem i popravit.

A možná právě proto by mu mělo být věnováno více pozornosti, jelikož z vojenského hlediska si to zaslouží.

https://en.wikipedia.org/wiki/Konstantin_Rokossovsky

https://de.wikipedia.org/wiki/Konstantin_Rokossowski

David M. Glantz & Jonathan House – The Battle of Kursk

Evan Mawdsley – Thunder in the East

Roger R. Reese – Stalin’s Reluctant Soldiers

Bundesarchiv / NARA – operační hodnocení Operace Bagration