Článek
Nechci hodnotit značku. Ani reportéra.
Nechci psát o tom, jestli je to „všude stejné“ nebo „jen pár výjimek“.
To, co mi na celé kauze přijde nejodpornější, je jedno jediné slovo:
lhostejnost.
I. Věděli to. Všichni.
Když sledujete ty reportáže, zjistíte jedno – o těch praktikách věděli téměř všichni zaměstnanci. Ne pár. Ne jeden. Desítky lidí. Někteří možná i roky.
Jedni kroutili hlavou, jiní se vymlouvali, další to prostě dělali.
Někteří se tváří, že byli skoro hrdinové, když „to nedávali dětem“. Ale co to znamená? Že to kuře, které by nedali dítěti, klidně servírovali dospělým lidem. Bez slova. Denně.
Někdo to zabalil, odešel. A řekl - nic.
Jiný si řekl: „Je to blbý, ale tak to prostě chodí.“
Někdo to možná i doma zmínil u večeře – a druhý den šel zpět do práce. Věděl. Mlčel. Podílel se.
Až jeden z nich to nevydržel. A udělal něco jiného. Mluvil. A hlavně jednal.
II. Zrcadlo společnosti
Tohle není o KFC.
Tohle je o nás.
O každé situaci, kdy víme, že je něco špatně – a přesto se toho účastníme. Z pohodlnosti. Ze strachu. Z neochoty. Z apatie.
Tenhle případ je jen výjimečný tím, že někdo zvedl hlas. Jinak by to běželo dál. Nikdo by neřekl nic. Lidé by jedli, zaměstnanci by balili porce a všechno by jelo dál. Roky.
Protože tady neplatí „mlčení je zlato“.
Dnes platí: mlčení je spoluúčast.
III. Nikdo nic neudělal
To, co zůstane ve mně po těch reportážích, není šok z toho, co všechno se v kuchyni dělo.
To čekáte. Nebo spíš nečekáte až tak moc.
Ale ten klid, s jakým to všichni popisují, ta naprostá samozřejmost, s jakou říkají „jo, to jsme dělali“, to je skutečný děs.
Nikdo nebojuje.
Nikdo se nevzepře.
Nikdo se nesnaží nic zastavit.
A tak to jede dál – dokud to nepraskne.
A pak? Pak se vymluvíme, zapřeme, tváříme se jako nevinní svědci.
Ale kde byl někdo, kdo to měl zarazit?
Kde byl někdo, kdo měl odvahu dřív než až za kamerou?
IV. Chceme to? Opravdu?
A teď se podívejme jinam.
Co říká o nás jako společnosti fakt, že se fast foody staly normou?
Kolik je poboček? Kolik z nich je plných? Kolik lidí považuje jídlo z papíru a plastu za „odměnu“ nebo „rychlou večeři“? A hlavně dětí.
Víme, že to není zdravé.
Víme, že tam nejde o kvalitu, ale o kvantitu.
Víme, že levné jídlo má někde svou cenu – a že ji platí buď zaměstnanci, nebo my sami.
A přesto chodíme dál.
Objednáváme.
Přivíráme oči.
Závěr
Tohle není jen o jídle.
Je to o charakteru.
Viníci nejsou někde vysoko. Jsou všude, kde se mlčelo a přihlíželo.
Od manažerů, kteří nastavili pravidla, přes supervizory, kteří přivírali oči, až po každého jednotlivce, který věděl — a přesto dál vydával. Dětem. Důchodcům. Lidem, kteří jen přišli najíst se.
Nikdo z nich není spolupachatelem.
Jsou to pachatelé. Všichni.
Protože když víš, co je špatně, ale děláš to dál, nejsi oběť systému.
Jsi jeho nástroj.
A možná je čas se neptat, co se pokazilo v jednom či dalších fastfoodech.
Ale co se zlomilo v nás všech, že tohle projde — dokud to někdo jiný neukáže veřejně.
Až příště půjdeš kolem fast foodu –možná si vzpomeň, že někdo, kdo ti ten box podává, si to sám v životě nevezme.
To není jídlo. To je svědomí.
A to se nedá osmažit.
☩
– Markus Veritatis
