Článek
Ještě nedávno by to bylo nepředstavitelné. V zemi, kde Stanislav Gross odstoupil kvůli tomu, že neuměl věrohodně vysvětlit pět milionů na byt, a kde Petr Nečas skončil, protože nezvládl svoji milenku, se dnes veřejně spekuluje o tom, že vládu povede muž obžalovaný v trestním řízení – a že s ním u stolu bude sedět i předseda druhé nejsilnější vládní strany, který rovněž čelí reálné hrozbě stíhání.
A přesto nikdo neodstupuje. Nikdo necouvá. A co je ještě horší – nikdo z občanů to evidentně nevyžaduje.
Dnešní realita: Přijímáme nepřijatelné
Předseda nejsilnější strany (ANO), pravděpodobný příští premiér, je obžalován. Nejde o mediální spekulaci, ale o reálný soudní proces (nechme nyní stranou, jak je možné, že justice/policie pracuje tak rychle, že jí to trvá již 8let), který ho může v krajním případě zbavit svobody (pravděpodobněji podmínka, ale to není již rozhodující). Přesto je bez zábran připraven a chce vést stát.
Vedle něj stojí předseda druhé nejsilnější vládní strany (SPD), jehož trestní stíhání rovněž visí ve vzduchu. A Poslanecká sněmovna? Namísto toho, aby je vydala k očištění nebo odsouzení, bude — velmi pravděpodobně — hlasovat proti. Nebo myslíte, že své předsedy a vůdce ostatní vydají?
Ne snad z přesvědčení o nevině. Ale z přesvědčení o síle moci. O vlivu. O tom, že zákon se má ohýbat, ne ctít.
Co to říká o nás?
Toto není jen problém politiky. Je to problém národní morálky. Protože právě národ je ten, kdo tyto lidi zvolil. Není možné se tvářit, že vinni jsou „oni“ – protože „oni“ jsou jen zrcadlem nás samotných. A to zrcadlo dnes ukazuje hodně pokřivený obraz. Obraz lidí, kterým nevadí, že jejich vůdci jsou podezřelí z trestných činů. Obraz voličů, kteří raději slyší sliby o penzích a daních než pravdu o spravedlnosti. Opoziční představitele by posílali nejraději do vězení bez důkazů, ale jejich oblíbení a volení představitele? Ty ne, i když tu důkazy jsou, kauza je u soudu, tak to není pravda, je to kampaň, může za to stejně někdo jiný apod. Prostě ohýbáme vše, jak se nám v tu chvíli hodí.
Jak hluboko jsme klesli?
Kde se v nás zlomil ten starý smysl pro čest? Kdy jsme začali omlouvat neomluvitelné? Kdy jsme zapomněli, že spravedlnost bez důvěry přestává být spravedlností a stává se jen nástrojem moci?
Když se po válce konal tribunál v Norimberku, šlo o víc než jen o tresty. Šlo o symbolické uzavření jedné epochy zla. Byla to demonstrace toho, že svět nestrpí bezpráví bez důsledků. A i když byly tresty omezené a ne vždy spravedlivé, princip byl jasný: zločin musí být pojmenován, potrestán a nesmí se vrátit do politické moci.
U nás po roce 1989 k ničemu podobnému nedošlo. Komunisté nikdy nebyli postaveni před soudy. Jejich ideologie nebyla zakázána. A tak i dnes zasedají v parlamentu — často už pod jinými jmény, v jiných stranách, ale s tou stejnou morálkou: morálkou moci bez odpovědnosti.
Gross a Nečas byli amatéři
Z dnešního pohledu působí Gross jako naivní kluk. Nečas jako slušňák, který jen nezvládl, řekněme emoce. V porovnání s dnešními politiky, kteří se smějí stíhání do očí a říkají „volejte mě klidně premiér“, vypadají jejich „hříchy“ směšně. Jak k tomu došlo?
Jednoduše: lidem to přestalo vadit. Volební preference rozhoduje příslib slevy na jízdné, blahobyt bez práce a nikoli morální integrita. Důchodová reforma, daně, potraviny — ano, všechno důležité. Ale bez důvěry ve spravedlnost, bez rovnosti před zákonem, je to vše jen divadlo. A čím větší scéna, tím větší herecké výkony. Jen bez obsahu.
Kam až to necháme zajít?
Jaký bude další krok? Budeme volit i odsouzené? Budeme v prezidentském paláci tleskat člověku, který se odvolává z výkonu trestu a následně si sám udělí milost? Budeme dětem vykládat, že politika je jen hra, kde pravidla neplatí pro všechny stejně?
V takovém systému není možné vychovávat slušné lidi. V takovém systému nevzniká úcta k právu. Vzniká cynismus. A s ním přichází pád. Ale třeba to ani už jinak nejde? Třeba to chceme. Kostky jsou vrženy. Co by se muselo stát, aby většina lidí řekla NE, takto opravdu NE. Osobně si myslím, že toto nenastane. Lidé se změní, ale jen tvrdým, velmi tvrdým pádem, potom - možná - se jim rozsvítí.
Závěr: Ještě není pozdě
Tento článek není výkřikem do tmy. Je to otázka položená do duše národa:
Vadí nám to?
Chceme s tím něco dělat?
Nebo vám stačí nereálné sliby a ostatní jde stranou.
Jestli ne, pak si to všechno zasloužíme. Jestli ano, pak je ještě čas. Ale musíme začít tím, že se přestaneme bát slova pravda. A že si připomeneme, že morálka není slabost. Je to základ Řádu. Je to základ budoucnosti. Bez toho - jen trosky společnosti.
