Politika už není názor. Je to válka o identitu

Proč nás v posledních letech rozděluje víc než kdy dřív?

⸻

Dřív jsme mohli sedět u stolu s oponentem a nesouhlasit.

Dnes u něj sedíme jen s těmi, kteří volí stejně – a ostatní nepustíme ani do místnosti. A když vstoupí, tak je utlučeme - argumenty? Ne raději klacky..

Co se změnilo?

Proč se z politiky stalo něco, kvůli čemu se rozcházejí i přátelé, hádají sourozenci, mlčí celé rodiny?

Odpověď není jednoduchá. Ale vede skrze to ticho, které se v nás nahromadilo.

⸻

Kdysi jsme „měli názor“.

Dnes „jsme ta strana, to hnutí, ta síla“. Ten proud. Ten příběh. Ten tábor. A hlavně – ta jediná a neomylná pravda.

Volíš jinak?

Pak nejsi jen jiný – jsi nebezpečný, jsi hloupý, jsi hrozba, prostě jsi … .

Ztratili jsme schopnost rozlišit nesouhlas či jiný názor od ohrožení.

⸻

Když zmizí smysl, hledáme víru.

Když zmizí pravda, hledáme ideologii.

Moderní člověk už nevěří v Boha, ve spravedlnost, v autoritu, ve vedení ani v řád. A co je nejhorší – nevěří ani v sebe.

Věří v politický tým – a ten brání, jako by šlo o jeho vlastní život.

Přitom všechno je jen a jen o PR a heslech. Ne o skutcích.

A přesto – vnitřně o život opravdu jde.

⸻

Když chybí vnitřní kotva, zachytíme se čehokoliv.

Doslova čehokoliv.

Třeba volebního sloganu. Nebo tweetu. Nebo ukazováčku někoho, kdo určí viníka.

A tak se rozpadáme.

Ne kvůli volbě — ale kvůli tomu, že nemáme, o co se opřít.

⸻

Titulek už není informace. Je to emoční zbraň.

Click = dosah = peníze.

Cílem není klid – cílem je reakce. Jakákoli. Hlavně ta negativní.

A tak křičíme. Sdílíme. Hádáme se.

A neustoupíme. Neuznáme lež. Bráníme i zjevné omyly – protože v prázdnotě není čeho se chytit.

Zatímco se hádáme o „pravici“ a „levici“, skutečná moc se směje tiše v pozadí.

Směje se – a zároveň vládne a ukazuje směr. Ale kam?

⸻

V nejistotě je úlevné vědět, kdo za to může.

On. Oni. Hlavně jen ne já.

Nejde o hledání pravdy.

Jde o to, nebýt viníkem.

A když nemáme společný směr, najdeme si aspoň společného nepřítele.

Ideálně někoho, kdo volí jinak. Myslí jinak. Žije jinak. Není? Nevadí, on nám ho někdo ukáže a už ho máme, vlastně najednou víme, byl tu už dřív - nikdo mi ho nemusel ukazovat, vždyť já přece vím.., vlastně vím vše.

A najednou máme směr.

Ale je to směr – nebo jen iluze?

⸻

Politika se stala zbraní, protože v nás něco chybí.

Něco hlubšího než debata.

Něco silnějšího než hlasování.

Skutečný mír nezačne tím, že přesvědčíme ostatní.

Začne tím, že se přestaneme bát být klidní i uprostřed hluku.

A právě proto potřebujeme řád.

Ne politický.

Ale především ten vnitřní. Od něj se odvíjí vše ostatní.

☩

– Markus Veritatis