Článek
Pokud souhlasíte, pak možná chápete, proč je tak těžké sledovat současné dění v USA bez hlubokého smutku. Zejména, když se mluví o Donaldu Trumpovi.
Donald Trump je člověk, který o světě mnoho neví. Ne snad proto, že by neměl přístup k informacím, ale protože neprošel žádnou životní zkušeností, která by ho naučila chápat běžného člověka. Narodil se mezi horními 10 000, v prostředí, kde běžné starosti většiny Američanů neexistují. Pokud mu jeho podnikatelské plány nevyšly (a že jich nevyšlo dost – třeba krach kasina v zemi, kde lidé milují hazard), vždy nastoupil majetek jeho otce, který ho opět postavil na nohy.
To neznamená, že je Trump neschopný. Ne. Je to tvrdý obchodník, s talentem na marketing a sebepropagaci. Ale to z něj nedělá státníka. Už vůbec ne prezidenta světové velmoci. Jeho ego je neuvěřitelně veliké a nikdo z veřejně činných lidí posledních desetiletí nedosahuje jeho přesvědčení o vlastní výjimečnosti. A nebuďme naivní – právě tato aura síly a neochvějného přesvědčení o své pravdě na mnohé lidi působí jako magnet. Je silný, je úderný, „říká to na rovinu“. Jenže za tím vším je někdo, kdo nerozumí lidem. A lidé mu stejně věří. Čekají, že změní jejich život – ačkoli on o jejich životě neví vůbec nic. Ani nemůže.
Trump je posedlý svým obrazem. Musí být obdivován, respektován, a především – nesmí být zpochybněn. To se pak světová diplomacie mění v divadelní show. Hrozby, ústupky, silná gesta – a náhlé obraty o 180 stupňů. Připomíná to improvizaci bez scénáře. Jednou označí někoho za nepřítele, druhý den je to přítel (viz starosta New Yorku). Ne na základě strategie, ale dojmu. Vzpomeňme na jeho „boj“ s Čínou – zavedu cla, zničím je, stáhneme se, obnovíme. Výsledek? Nejistota, ekonomické turbulence, žádný zisk. Až následně zjišťuje, že to vlastně bude víc bolet je (USA), tak opravuje, škrtá, dělá vyjímky a ztrácí tvář. Ale nejhorší na tom je ztráta důvěry jako obchodního partnera. Jak moc, to se ale ukáže až v budoucnu.
Jeho postoj k Rusku? Rétorika silného muže, dokud nepřijde telefonát od Putina. Stačí pár slov o tom, jak je Trump skvělý chlapík, a rázem jsou ruské pozice akceptovatelné. Mírový plán, který Trump předkládá, se ukáže být návrhem Moskvy. A ještě jeho vlastní vyjednavač zástupce Ruska učí, jak mluvit s vlastním prezidentem, jak mu pochlebovat tak, aby jejich návrh podpořil. Je tohle opravdu politika světové velmoci? Nenaplňuje to již formu zrady? Nebo je to jen psychologie jednoho muže, který chce být milován? Který je obklopen lidmi ne na základě odbornosti a znalostí, ale těmi, kdo mu nejvíce podlézají.
Jací zásadově a morálně pevní lidi jej obklopují? Druhý muž USA - J.D. Vance, není to tak dávno, kdy patřil k jeho velkým kritikům. Následně dostane nabídku, která se evidentně neodmítá - viceprezident. A náhle - je to (Trump) dobrý muž, skvělý prezident a pojďme ho volit. Je to „prozření“ nebo "korupce"?
A to je to největší riziko. Politika Spojených států nesmí stát na osobnosti, která si plete realitu s vlastními emocemi.
Otázka tedy zní – co by na to řekl Ronald Reagan? Muž, který věřil ve svobodu, důslednost a morální ukotvení Západu.
Závěrečný dialog: Ronald Reagan a Donald Trump
Reagan: Donalde, mluvíš o velikosti Ameriky… ale chápeš, co ji dělá velkou?
Trump: Já jsem ten nejlepší prezident, Ronalde. Nejvíc zákonů, největší mítinky, nejvíc tweetů. Národní garda v ulicích. Všichni mě milují. Můj plán na mír je geniální.
Reagan: Mír se nedělá tím, že přijmeš podmínky agresora. Tomu se říká kapitulace. Mír není slabost. Vyjednával jsem se Sovětským svazem, ale nikdy jsem nesnížil naši důstojnost. Ty jsi dal naše hodnoty na prodej za pochvalu.
Trump: Já jsem udělal, co jsem mohl. Všichni říkají, že jsem nejlepší.
Reagan: Být prezidentem není o tom, kolik lidí tě obdivuje. Je to o tom, jestli zůstaneš věrný hodnotám, které chráníš – i když je to nepopulární. Kéž by ses to naučil včas.
Trump: Já jsem byl nejlepší prezident, nejlepší! Nikdo to nedělal líp než já, víš Ronaldo, jinak jsi dobrý chlapík, vážně hraješ dobře kopanou, vážně. Všichni to říkají. Můj plán – perfektní plán. Já to vymyslel. Bylo to dobrý. Skvělý. Lidi to milovali. I Vladimír, vážně, říkal mi to do telefonu. Ty bys to taky miloval, věř mi. Amerika First! Já první! Já, já, já!
Dnes nežijeme ve světě ideálů, ale ve světě iluzí. Iluzí síly, iluzí hrdinství, iluzí jednoduchých řešení. Reagan, ať měl své chyby jakékoli, věděl, že síla není v křiku, ale v klidu. Že autorita není v sebeprezentaci, ale v oběti, v činech. Trump? Ten si spletl oválnou pracovnu s jevištěm a politiku s nekonečnou reality show.
Problém není jen v něm - ale v tom, kolik lidí mu stále věří, protože touží uvěřit, že jejich hněv, frustrace a nejistota mají silného mluvčího. Jenže síla bez hodnot je nebezpečná. A prezident bez kompasu je víc než tragédií - je zrcadlem národa, který zapomněl, co znamená pravé vedení.
Až se příště budeme ptát, proč svět ztrácí směr, vzpomeňme si, že vůdci nejsou odrazem svých projevů, ale svých rozhodnutí. A skutečná velikost se neměří počtem tweetů - ale tím, co zůstane, když hluk utichne.
Trump není pokračovatelem republikána Reagana. Je jeho popřením. Bohužel.
