Článek
Když se řekne „německý generál druhé světové války“, většina lidí si vybaví jediné jméno. Je to přirozené. Veřejná paměť nefunguje na základě efektivity, ale na základě příběhu. Pamatuje si tváře, symboly a legendy - ne dlouhodobou práci v poli, ne stabilizované fronty a ne záchranu bojeschopnosti v situacích, které už nebylo možné vyhrát.
Právě proto jsou „PR generálové“ známí i laické veřejnosti, zatímco skutečná esa s velkým E zůstávají skryta hlubšímu zájmu. A právě zde stojí v ostrém kontrastu dvě postavy: Erwin Rommel a Hermann Balck.
Rommel byl charismatický, viditelný a vyprávitelný. Jeho válka se dala převést do obrazu: rychlý manévr, osobní odvaha, první linie, poušť. Byl ideální pro válečnou propagandu i poválečné vyprávění. To z něj však automaticky nedělá nejdůležitějšího ani nejlepšího velitele. Dělá to z něj generála, kterého si pamatujeme.
Balck je přesný opak. Nevedl jednu slavnou kampaň, ale sérii tvrdých bojů v prostředí, kde už neexistovala jednoduchá řešení. Jeho válka nebyla fotogenická. Byla opotřebovávací, chaotická a technická. Právě proto je Balck prakticky neznámý laické veřejnosti a právě proto je mimořádně ceněn mezi těmi, kdo válku studují bez romantiky.
Balck patřil k nejlepším velitelům tankových sil, jaké Wehrmacht měl. Už ve Francii roku 1940 se jeho jednotky řadily k nejefektivnějším, ale jeho skutečný význam se naplno projevil na východní frontě. Tam, kde se fronty bortily pod náporem Rudé armády, kde chyběly zálohy a kde bylo nutné volit mezi ústupem a zničením, Balck opakovaně dokázal udržet celek funkční. Nehledal rozhodující bitvu. Hledal rovnováhu mezi tlakem, manévrem a přežitím.
To je zásadní rozdíl mezi polním velitelem a mediální legendou. Rommel byl brilantní v okamžiku, v rychlém rozhodnutí, v improvizaci, v manévru. Balck byl brilantní v kontinuitě. Dokázal vést útok, obranu i ústup se stejnou mírou kontroly. Uměl šetřit síly, obnovovat bojeschopnost jednotek a vyhodnocovat situaci bez iluzí.
Výjimečnost Hermanna Balcka je nejlépe patrná na konkrétních bojištích, kde opakovaně rozhodoval v situacích, jež byly na hraně kolapsu. Už během tažení ve Francii roku 1940 se jako velitel 11. tankové divize výrazně podílel na průlomech přes Mázu a následném rychlém postupu do hloubky Francie. Jeho jednotka patřila k těm, které dokázaly nejen prorazit, ale především udržet tempo postupu bez ztráty soudržnosti, což bylo v rané fázi války klíčové.
Ještě výrazněji se Balck zapsal do dějin na východní frontě. V létě a na podzim roku 1942 sehrál důležitou roli v bojích na jižním křídle fronty během německého postupu k Volze a na Kavkaz. Zde se projevil jeho cit pro manévr v prostoru, kde byly německé síly roztažené a logisticky přetížené. Nešlo o spektakulární vítězství, ale o udržení bojeschopnosti jednotek v situaci, kdy se fronta začínala nebezpečně natahovat.
Jedním z klíčových momentů Balckovy kariéry byly obranné a protiútočné boje po porážce u Stalingradu, zejména v oblasti jižní Ukrajiny v letech 1943–1944. Právě zde se Balck opakovaně osvědčil při zastavování sovětských průlomů, při organizaci pružné obrany a při záchraně ohrožených svazků před obklíčením. V těchto bojích nebylo cílem vyhrát rozhodující bitvu, ale zabránit zhroucení celé fronty - a to se Balckovi dařilo lépe než většině jeho současníků.
Za zmínku stojí i jeho velení XXXXVIII. tankovému sboru a později 4. tankové armádě, kdy opakovaně dokázal stabilizovat situaci po sovětských ofenzivách a vytvořit prostor pro ústup i následnou reorganizaci sil. Tyto akce, odehrávající se například během bojů na Dněpru a v Rumunsku, patří k nejlepším ukázkám Balckova stylu velení: rychlé vyhodnocení situace, rozhodnost, absence iluzí a schopnost zachovat funkčnost celku i v situaci strategického ústupu.
Právě tyto schopnosti činí z Balcka nejlepšího polního velitele Wehrmachtu. Tento závěr není subjektivní dojem. Odpovídá mu i fakt, že Balck patřil k velmi úzké skupině důstojníků, kteří obdrželi Rytířský kříž s dubovými ratolestmi, meči a diamanty – v podstatě nejvyšší stupeň tohoto vyznamenání (mimo H-U Rudela). Diamanty nebyly udělovány za popularitu ani za jednorázový „geniální tah“. Byly udělovány za dlouhodobou, opakovanou výjimečnost ve velení v poli. Přesně to Balck splňoval, jako téměř všichni, kdo toto nejvyšší vyznamenání obdrželi.
Zde je nutné jasně rozlišit role. Pokud hledáme nejlepšího stratéga Wehrmachtu, odpověď zní Erich von Manstein. Manstein byl architekt. Dokázal myslet ve velkém, vytvářet operační rámce a měnit průběh války na mapě. Balck nebyl tím, kdo strategii vymýšlel. Byl tím, kdo ji dokázal realizovat v realitě bojiště – znovu a znovu, v čím dál horších podmínkách.
Právě proto dává smysl tato dvojice: Manstein jako nejlepší stratég, Balck jako nejlepší polní velitel Wehrmachtu. Jeden vytvářel rámec války, druhý zajišťoval, že se tento rámec v terénu nezhroutí.
Na tomto pozadí je třeba se vrátit k Rommelovi a k tomu, jak byl po válce interpretován. Západní Německo potřebovalo v 50. letech vytvořit nový Bundeswehr a zároveň se morálně odstřihnout od nacistické minulosti. K tomu byly zapotřebí postavy, které bylo možné prezentovat jako profesionální, čestné a apolitické. Rommel byl ideální. Byl mrtvý, nebyl přímo spojen s válečnými zločiny (i díky jeho působení v Africe), byl respektován i protivníky (i když Britové až „moc“ rádi zdůrazňovali, že porážky v severní Africe i přes silnější vlastní jednotky byli právě jen díky tomu, že stojí proti „geniovi“, čímž mu vytvářeli vlastní PR auru) a jeho konec – vynucená sebevražda po odhalení spiknutí proti Hitlerovi – umožňoval vytvořit silný morální příběh.
Poválečné vyprávění tak Rommelovi často přisoudilo roli aktivního účastníka atentátu z 20. července 1944. Historická realita je střízlivější. Dostupné prameny ukazují, že Rommel o existenci spiknutí maximálně věděl, nikoli však že by působil jako organizátor či klíčový aktér. Spíše byl považován za možnou politicky přijatelnou postavu pro budoucnost Německa. Rozdíl mezi „věděl“ a „aktivně jednal“ je však zásadní – a právě tento rozdíl byl v poválečné paměti často zamlžen, protože to bylo narativně výhodné.
Stejně tak byl Rommel zpětně stylizován do role téměř antinacistického důstojníka, přestože během většiny války patřil k loajálním představitelům režimu a jeho kariéra byla výrazně urychlena politickou přízní shora. Tento rozpor neznamená, že by Rommel byl neschopný nebo morálně bezcenný. Znamená pouze, že jeho poválečný obraz je výsledkem především PR a drobnými úpravami historie, nikoli plným odrazem reality.
Balck žádný takový příběh neměl. Nebyl vhodný jako symbol. Nebyl snadno převoditelný do legendy. Jeho práce byla technická, úspěšně opakující se ale pro propagandu nevděčná – ale v poli fungovala. A fungovala víc než dobře. A právě proto zůstal generálem, kterého zná jen ten, kdo se dívá na válku skrze „mapu, logistiku a čas, nikoli skrze plakát“.
Tím se kruh uzavírá. Rommel je známý, protože měl být viděn. Balck je zapomenutý, protože jeho práce nebyla vidět, ale byla rozhodující. Byla doslova klíčová. Jeden se stal hrdinou poválečné paměti. Druhý zůstal hrdinou jen u profesionálního hodnocení. A právě v tom spočívá rozdíl mezi generálem, který byl díky PR legendou, a generálem, který byl skutečně výjimečný, ale bez PR jej málokdo zná.
Zdroje:
Karl-Heinz Frieser – Die Ostfront 1943/44
Stoplusjednicka.cz – Hermann Balck
Balck, H.: Order in Chaos
Fraser, D.: Knight’s Cross
Kitchen, M.: Rommel’s Desert War
Reuth, R. G.: Rommel – Das Ende einer Legende
Citino, R. M.: The German Way of War
Citino, R. M.: Death of the Wehrmacht
Manstein, E. v.: Verlorene Siege
Bundesarchiv (Freiburg)
