Článek
Téměř všichni víme, kdo to byl Rommel. Známe i Guderiana, Mansteina. Čteme o Blitzkriegu, o elitních jednotkách Waffen-SS, o záchraně Mussoliniho i legendách jako bitevní loď Bismarck, raketách V2 nebo tank Tiger. Ale jak je možné, že o těch, bez kterých by se téměř žádná z bojových akcí nemohla vůbec odehrát, nevíme téměř nic?
Tento článek není o uniformách, výložkách, ani o hrdinství v první linii. Je o tichých profesionálech ve stínu. O těch, kdo připravovali půdu, zajišťovali logistiku, rozvraceli nepřátelské systémy zevnitř a formovali celé dějiny - a přitom se nikdy nestali hrdiny populárních knih nebo filmů. Přesto to byli oni, kdo zásadně rozhodovali o úspěších první fáze druhé světové války.
Canaris: Šéf Abwehru a tichý vlk
Wilhelm Canaris - admirál, špion, realista. Jako důstojník už za první světové války prokázal nezlomnou vůli. Když byl v roce 1915 zajat/intervenován v Chile na křižníku Dresden kde sloužil, dokázal uprchnout a přes půl světa se vrátil přes Španělsko, kde působil jako následně jako zpravodajec zpět do Německa. Ne hrdina z plakátů, ale muž, který nikdy nepodcenil protivníka.
Jako šéf vojenské zpravodajské služby Abwehr byl Canaris brilantní. Stál za složitými operacemi, předchůdci dnešních „deep operations“, často i bez vědomí nacistické špičky. Byl asi jediný člověk, kterého opravdu respektoval (i když proti němu sám intrikoval) i Reinhard Heydrich. Znal skutečné schopnosti nepřátel a v mnoha případech varoval Hitlera před katastrofou. Marně.
Zejména ve vztahu k SSSR chápal rizika. Nesouhlasil s brutalitou SS a odmítal jakékoliv propojení své služby s válečnými zločiny. Nakonec byl kvůli svému odporu - např. již v roce 1938 plánoval s dalšími v případě vydání rozkazu zaútočit na Československo sesadit a zajmout Hitlera - a především kvůli údajnému spojení s atentátem vůči Hitlerovi roku 1944 zatčen a popraven v koncentračním táboře Flossenbürg v dubnu 1945 – krátce před koncem války. Zemřel tiše, bez poct, ale se ctí.
Brandenburg: Elitní síla před SAS a 601. skupinou
Jednotky Brandenburg vznikly na půdě Abwehru jako tajná zbraň. Neexistoval pro ně vzor. Musely si ho vytvořit. Dnes bychom jejich činnost popsali jako směs operací zvláštních sil, výsadkářských akcí, psychologických operací a infiltrace. V podstatě kombinace dnešní SAS, 601.skss a CIA Special Activities Division.
Tito muži mluvili jazyky nepřátel, nosili jejich uniformy, infiltrovali komunikace, ničili či obsazovali mosty někdy jen těsně před příchodem sil Wehrmachtu, navigovali obrněné divize za frontou. Byli první, kdo překročil hranice Polska, Francie i SSSR. První, kdo zasel chaos. Někdy v civilu, někdy v cizích uniformách, ale vždy potichu.
Operace, na kterých se např. podíleli:
- Obsazení mostu přes řeku Vistulu – první strategické body války, obsazené bez výstřelu.
- Sabotážní akce v Belgii a Holandsku – navíc navigovali tanky přes „neprůchodná“ místa v Ardenách.
- Operace Barbarossa – ničení sovětských komunikací, navádění Luftwaffe, paralyzování velení.
Byli další desítky, stovky operací. Tu zajistit koleje, tady most, tady získat informace za linií, vyhodit do vzduchu sklad a mnoho dalších „nezajímavých“ operací, které byli ale detaily úspěchů v následných ofenzívách. Málo známé jsou jejich akce na světových oceánech v člunech, doslova v bárkách, že když skončila válka, tak spojenci odmítali uvěřit, že se tím plavili měsíce po mořích a oceánech.
Jejich mise patřily k nejriskantnějším: v noci před invazí do Polska 1939, invazích do Nizozemska 1940 i vpádu do Sovětského svazu 1941 - vždy pronikali před bojem, zabíhali do zadních linií, zajišťovali mosty, sabotovali obranné práce. Například v kampani proti SSSR v létě 1942 se prapor pod velením Adriana Freiherr von Foelkersam dostal až do vnitrozemí a obsadil ropná pole v Majkopu na Kavkaze, která chtěli Sověti zničit (za což jako jeden z mála obdržel Rytířský kříž).
Je potřeba si uvědomit: bez jejich práce by Blitzkrieg neměl tu razanci. Tanky, motorizované divize - to vše je silné, ale zničehonic by se zaseklo, pokud by mosty byly zničené, koleje roztrhané, komunikace rozbité. Brandenburgští vsadili na ticho, přetvářku, rychlost, přesnost - a to byli mistři v oboru.
A přesto – neměl je rád ani wehrmacht, ani SS. Proč?
Wehrmacht je považoval za příliš tajemné, „nečisté“ – „to nejsou vojáci, ale špioni“. Bojovali ve stínu, tiše, to nebylo rytířské či statečné. SS je zase nesnášela proto, že Brandenburgští odmítali jejich ideologii. Neúčastnili se zločinů, neprováděli etnické čistky, nestavěli se na piedestal árijského božstva. Byli elitou jen podle výkonu, ne podle rasy. Část jejich příslušníků navíc pocházela z oblastí jako je Slezko nebo třeba Pobaltí. Prostě k nim nepatřili a Abwehru nikdy nedůvěřovali.
A jak to s nimi skončilo? V roce 1944, po slábnoucím vlivu Canarise a Abwehru, byli zlikvidováni jako samostatná jednotka a přetvořeni do běžné frontové divize – byť po boku nejelitnějších jednotek, jako byla Panzergrenadier-Division Großdeutschland. I tam však byli považováni za jednu z nejtvrdší a nejprofesionálnější jednotku, která kdy působila mimo struktury SS. Ale jejich morálka šla tímto přesunem dolů. Někteří tak raději přešli k SS-Jagdverbänd pod velením Otto Skorzenyho, kde mohli více vykonávat to, na co byli cvičeni.
Reinhard Gehlen: Muž, který porazil SSSR – alespoň analyticky
Zatímco svět znal generály z přímé linie, nejdůležitější mozek - analytik na SSSR seděl za oponou. Generálmajor Reinhard Gehlen, analytik Abwehru a později šéf Fremde Heere Ost, se stal absolutní autoritou na Sovětský svaz.
Jeho znalosti byly tak hluboké, že když válka skončila, spojenci si jej okamžitě „adoptovali“. CIA s ním uzavřela dohodu, na jejímž základě vytvořil Gehlenovu organizaci, základní kámen západoněmecké rozvědky (BND), jejíž byl později prvním předsedou. Nikdo jiný na Západě neznal v roce 1946 sílu, strukturu a strategii Sovětského svazu lépe než on. A přitom, celou válku byl stínem. Bez poct. Bez rytířského kříže.
Bez rytířských křížů, bez oslav – ale s výsledky
Ani Canaris, ani Gehlen, ani velitelé Brandenburg nikdy nebyli nositeli nejvyšších nacistických vyznamenání. Nevedli přehlídky, nebyli hvězdami propagandy. Ale bez nich by Wehrmacht nemohl nikdy dosáhnout takových výsledků. Jejich práce umožnila to, co jiní „jen realizovali“.
A možná právě proto museli být zapomenuti. Příliš přemýšleli. Příliš dobře znali realitu. Nepatřili do armády mýtů a přehnané symboliky. Patřili do armády výsledků. A následně byli zapojeni do vojenských i civilních struktur především na západě, tak ale i na východě. A to dnes většina světa nechce slyšet – protože rozbíjejí černobílý obraz zla a dobra.
Skrytí mistři – a jejich odkaz
Dnešní svět si připomíná válku v obrazech jedinců, kteří bojovali. Ale málokdo chápe, že válku vyhrávají (a prohrávají) lidé, kteří plánují. Kteří rozumí nepříteli. Kteří si nezahrávají s ideologií, ale s realitou.
Brandenburgští, Canaris, Gehlen – tři jména, která by se měla učit nejen v hodinách historie, ale i na školách moderního velení, rozvědek a geopolitiky. Ne(jen) i jako vzor, ale jako studie profesionálního chování i v prostředí, kde zlo převzalo velení.
A kdo ví – kdyby jejich hlas byl tehdy slyšet více, možná by válka neskončila tak, jak skončila. Každopádně je ve finále dobře, že ideologie strany zvítězila nad těmito profesionály a tak je postupně odstavila, protože při jejich plném zapojení a využití mohla válka dopadnout úplně jinak.
