Článek
Stále u nás rezonuje tzv. „bitcoinová kauza“ ministra Blažka. A právem. Ne proto, že už víme, jak to bylo. Ale právě naopak — protože nevíme nic. Nic není oficiálně vyšetřeno, nic není uzavřeno. A otázkou zůstává, jestli vůbec někdy bude.
V této úvaze se ale nechci věnovat vině či nevině. Nechci spekulovat, jestli a komu přistály bitcoiny na účet. Co mě zajímá, jsou dvě roviny, které jdou hlouběji:
- Ztráta důvěry ve stát jako instituci, konkrétně spravedlnost
- Neuvěřitelně pasivní postoj politiků – koaličních i opozičních
⸻
I. Důvěra je ztracena potichu
Jak máme jako občané věřit ve spravedlnost, když na stole leží dohoda mezi člověkem s kriminální minulostí a člověkem, který stojí v čele ministerstva spravedlnosti?
A teď nemluvím o vině. Mluvím o samotném faktu, že k takové domluvě vůbec došlo. Že to věděli náměstci, právníci, další lidé např. z UZSVM. Že nešlo o tajný plán dvou lidí v hospodě. Šlo o oficiální kroky.
A přesto — nikdo nezasáhl. Nikdo nezakročil. Nikdo nezvedl varovný prst. Ne včas.
Co to vypovídá o systému? Že jsme se smířili s tím, že „nějak to prostě projde“?
Selhal ministr — určitě. Ale stejně tak selhali všichni, kdo o tom věděli a nechali to běžet, byť někde s poznámkou v notýsku, že to není úplně v pořádku.
A kdyby to nevyšlo na povrch? Kolik z nich by dnes stálo před kamerami a říkalo: „Já s tím nesouhlasil“? Nebo naopak: „Stát získal miliardu, já s tím pomáhal“. Jak by to asi bylo?
⸻
II. A co politici? Všichni mlčí, všichni čekají
Nechápu jednu věc: proč opozice nekřičí? Opravdu nekřičí hodně nahlas. Kde jsou protesty, svolávání mimořádných schůzí, morální apely? Kdy jindy získat politické body, než na tak stříbrném podnose?
A odpověď? Žádná není.
Nebo vlastně ano – odpovědí je ticho. Sem tam zmínka, tweet, jedna schůze v PS, ale jinak ticho, které říká: „My máme taky máslo na hlavě, tak radši moc nekřičme.“
Je možné, že někteří opoziční politici vědí víc? Nebo jsou zapleteni? Nebo se jen bojí, že by jejich slova mohla být zítra otočena proti nim.
Ale ať je to jakkoliv – promarnili šanci. Obrovskou.
A vláda? Ministr odstoupí a je to vyřízené? Jakoby šlo o banální prohřešek, ne o zásah do samotné důvěry v právní stát.
A prezident? Neřekl téměř nic. Přitom právě tady měl být silný signál – že spravedlnost není hračka. Že důvěra se nevrací automaticky, ale musí být odpracována.
⸻
III. Signál veřejnosti? Špatně, znovu a znovu
Všichni víme, že by se „něco“ mělo stát. Ale místo toho se dělají jen ty nejmenší možné kroky.
Mohli například říct: „Toto je problém. Jmenujeme nestranického ministra. Dáme prostor opozici - dáme jim přímo křeslo ministra spravedlnosti. Uděláme krok vstříc.“
Nebo i teatrálně: „Kvůli této kauze odstupujeme z celé vlády. Přijímáme odpovědnost.“
(Stejně by dovládli do voleb. Nic by se fakticky nezměnilo.)
Ale ten signál pro společnost by byl jasný.
Signál, že politika ještě není jen sobectví a PR.
⸻
IV. A tak co dál?
Důvěra ve stát je opět o něco níž.
A přitom se dalo — byť jedním krokem — udělat něco lépe.
Tahle kauza neříká jen něco o ministrovi. Říká nám něco o systému.
O nás. O tom, co ještě tolerujeme.
A o tom, kolik lží jsme ještě ochotni přejít — než řekneme: Dost, ale opravdu dost.
Možná bude spravedlnost jednou vyšetřena.
Možná ale taky ne. Čemu věříte více?
Ale to hlavní už víme teď:
Že ti, co měli konat — nekonali.
A ti, co měli křičet — mlčeli.
V. Závěr
Takže co teď?
Volby. Zase.
Ale zatímco se točí nová kampaň, letí další sliby,
ve společnosti pokračuje eroze důvěry.
A to je horší než jakákoliv kauza.
Protože bez důvěry žádný stát dlouho neobstojí.
A přitom… opravdu se to dalo zvládnout líp.
Ne v rovině PR. Ale v rovině hodnot.
A ty – se ukázaly. Nebo spíš – neukázaly.
☩
Markus Veritatis
