Článek
Po klidu přichází realita. A ta se nedá ztišit.
V posledním článku jsem psal o klidu. O tichu. O potřebě na chvíli vypnout svět, sociální sítě, politiku, stres a nekonečný tlak na výkon. Bylo to potřeba. Ale klid nemůže trvat věčně. Protože po každém tichu přijde realita. A realita není ani hezká, ani jednoduchá. Proto jsem přes vánoční ticho a klid nechtěl přispívat do mediálního prostoru.
O některých věcech je dobře, že se nemluví pořád
Znovu se objevují (resp. před Vánoci objevovali) články a připomínky tragédie, která otřásla celou zemí jako např. - https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-nesmirena-policie-zkreslovala-fakta-matka-zastrelene-elisky-prestala-statu-verit-293614#dop_ab_variant=1581201&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=5&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Stále se řešilo, zda se o ní nemluví málo resp. nemá mluvit více a připomínat si ji. Zda není komunikace nedostatečná. Osobně si myslím, že omezená medializace je v tomto případě správná. Ne proto, že bychom měli zapomenout. Ale proto, že opakované připomínání jména pachatele, jeho činů a detailů může fungovat jako návod - nebo spíše pozvánka – pro další psychicky narušené a neúspěšné jedince, kteří hledají uznání, pozornost nebo „smysl“ své existence.
Publicita je pro takové lidi odměnou. A čím více „šokujících“ článků, tím větší je riziko, že se někdo další rozhodne „zapsat do dějin“. Tohle není spekulace. To je dlouhodobě popsaný jev. Zároveň ale platí jedna zásadní věc - maximální komunikace musí probíhat s pozůstalými. Tam nesmí být ticho. Tam musí být empatie, otevřenost, informace a lidský přístup. Mlčení vůči veřejnosti může být správné. Mlčení vůči obětem nikdy.
Není to střelec. A záleží na tom.
Další věc, která se podceňuje, je jazyk. Nazývat takového člověka „střelcem“ považuji za zásadní chybu. Střelcem je voják. Střelcem je policista s dlouhou zbraní. Střelcem je sportovec na střelnici. Člověk, který vraždí nevinné lidi, není střelec. Je to narušený jedinec. Ubohý zbabělec. Obyčejný vrah. Zní to tvrdě? Má to znít tvrdě.
Pokud o těchto lidech budeme mluvit s pohrdáním, bez nádechu „pochopení“, bez aury výjimečnosti, bereme jim to jediné, po čem často touží – a to je uznání. A ano, je klidně možné, že tím někoho dalšího odradíme. Možná se pak rozhodne ublížit jen sobě – a ne lidem kolem. Třeba „jen“ skočí ze skály. I to je tvrdá realita, ale je to určitě menší zlo.
Policie nelhala při zásahu. Lhala po něm. A to byla chyba.
To, co policii nejvíc poškodilo, nebyly chyby při zásahu.Ty se v extrémní situaci stát mohou a stávají. Největší problém byl způsob následné komunikace. Tvrzení, že se hledal „jen človíček, který se chce zabít“, nebyla pravda. Dnes je to prokazatelné. Ale hlavně - bylo to úplně zbytečné. Tím se nehází špatné světlo na jednotlivé zasahující. Hází se špatné světlo na celý policejní sbor.
Ale je nutné říct jednu věc velmi jasně -nikdo, kdo tam nebyl, si nedokáže představit ten stres. Na podobnou situaci se prostě nedá plnohodnotně připravit. Ano, existují jednotky jako URNA nebo špičkové zásahové týmy (např. ta pražská) , které jsou na něco podobného cvičeny. Ale běžný policista? Ten ne. A to není jeho selhání. To je selhání systému.
Výcvik, zbraně a realita, o které se nemluví
Veřejnost má často představu, že policista se zbraní je automaticky profesionál.Realita je jiná. Instruktor taktické střelby, který má za sebou reálné ostré zásahy ze zahraničí, to shrnul velmi jednoduše - více než polovina příslušníků PČR by vůbec neměla nosit zbraň, protože ji neumí správně ovládat. Jeho slovy „když by přijela okrsková hlídka a tasila zbraně, tak se jich budu bát stejně, jako pachatele se zbraní“. Ano, řekl to sice v nadsázce, ale pointa je stejná. Ale pozor, aby nedošlo k omylu - to není vina těch lidí, těch policistů. To je důsledek systému:
- jak se cvičí,
- kolik se střílí,
- jaký je důraz na realitu stresu,
- a hlavně jak policisté žijí v neustálém strachu, že i oprávněný zákrok jim může zničit kariéru.
Když víte, že po každém výstřelu budete měsíce vysvětlovat úředníkům, zda to nebylo „nepřiměřené“, nepřidává to jistotě ani výkonu. On měl na rozhodnutí vteřinu, oni analyzují a zkoumají týdny a měsíce. Tohle není problém jednotlivců.
To je hluboký koncepční problém celé PČR. A ten by vydal na samostatný, velmi nepohodlný článek. Možná někdy příště.
„Musíme něco udělat.“ Ne. Nemusíme.
Po každé podobné události slyšíme totéž:„Musíme něco změnit.“, „Musíme zabránit, aby se to opakovalo.“
Ne. Nemusíme. Protože tomu stejně nezabráníme. Takoví lidé si vždy najdou cestu. A hlavně vždy budou o krok před systémem. Ano, existují drobnosti, které lze zlepšit. Například že člověk v psychiatrické léčbě by neměl či v nějaké následné době získat zbrojní průkaz. Ale zastaví to někoho, kdo je skutečně odhodlaný ublížit? Nezastaví. Jen se iluzorně uklidníme, že jsme „něco udělali“. Lidé, kteří jsou rozhodnutí ublížit, si vždy najdou způsob. Právě proto je nebezpečné o metodách, scénářích a detailech vůbec spekulovat nebo je rozepisovat. Každý další text, který zachází do technických úvah, nepřispívá k bezpečí – ale k inspiraci. A to je přesně ta hranice, kterou bychom jako společnost neměli překračovat.
Skutečný problém je společnost. A politika to ví.
Největší problém je psychické zdraví nás všech. Rychlost dnešní doby. Permanentní stres. Orientace jen na výkon a výsledky. Mediální prostor plný tragédií, strachu a negativity. Volby se dnes již nevyhrávají vizí, ale strašením. Sociální sítě nám denně servírují iluzi dokonalých životů, bohatství a štěstí.
A my? My se s tím srovnáváme. A zákonitě prohráváme. Pomalu, tiše, zevnitř. Dá se s tím něco dělat? Jako jednotlivec ano. Jako společnost už ne. Ten vlak už jede. A zrychluje. Ale vybral si špatnou kolej. Tato končí zdí. A historie nás učí, že lidé se dobrovolně nemění. Mění se až po nárazu. Ten náraz přijde a bude bolet. To není nějaké laciné proroctví. To je jen zkušenost lidstva.
Závěrem
Vánoce nás učily (měly) klidu. Nový rok nás musí naučit pravdě bez iluzí. Ne neustálému honu na viníky. Ne hysterii. Ale schopnosti pojmenovat věci takové, jaké jsou. Protože jen společnost, která si dokáže přiznat své slabiny, má šanci jednou dospět. A my jsme - ať chceme nebo ne - pořád jen lidé. Alespoň zatím.
