Článek
Nadáváme na politiky. Denně.
Že kradou. Že lžou. Že jsou neschopní, zbabělí, že mají kšefty, konexe, že dělají jen pro sebe.
Možná to všechno platí.
Ale málokdo si přizná jednu věc:
Oni jsou náš obraz.
⸻
I. Politika není chyba. Je to zrcadlo.
Každý poslanec, každý ministr, každý „politik“ se do své pozice nedostal silou – ale většinou. Volbou.
My jsme ho tam dali.
Ne přímo, možná ani ne s chutí.
Ale jako celek, jako společnost – jsme si je vybrali. A to něco říká o nás.
Nejsou to výjimky.
Jsou to zástupci.
Zástupci nálad, hodnot a (ne)zodpovědnosti celku.
⸻
II. Společnost, která si nechce utahovat opasky
Položme si jednoduchou otázku:
Dostala se někdy do vlády strana, která řekla:
„Bude to bolet. Utáhneme si opasky.
Makáme 10 let a pak se teprve zlepšíme“?
Ne.
Protože tohle nikdo slyšet nechce.
Volíme, kdo nám slíbí víc. Rychle. Bez námahy.
Volíme naději – i když je falešná.
Volíme hesla – ne výsledky.
⸻
III. Hlasujeme proti realitě
Ve světě, kde se všechno musí líbit,
politika se mění v divadlo.
Slova, gesta, PR, sliby.
A my – voliči – jsme publikum, které nechce slyšet pravdu.
Chce slyšet: „Zařídíme to za vás.“
A když se to nevyplní? Nevadí.
Najdeme jiného herce, jiný plakát, jiný slib.
Ale realita zůstává stejná.
⸻
IV. Pravda se nevolí lehce
Upřímný politik je jako trpělivý lékař, který řekne:
„Tohle se nespraví zítra. Ale půjde to.“
Problém je, že my už chceme výsledek dnes.
Bez práce. Bez bolesti. Bez času.
A proto pravda nemá šanci vyhrát volby.
⸻
Závěr
Politici jsou problém.
Ale větším problémem je společnost, která je volí.
Chceme změnu?
Začněme u sebe.
Přestaňme věřit, že nám někdo přinese ráj.
Začněme chtít pravdu – ne iluzi.
Až pak budeme mít šanci, že i ti nahoře budou jiní.
☩
– Markus Veritatis
