Článek
Je nemožné přeskočit vlastní stín. Můj život se vždycky skládal z her: když tohle zvládnu, pak zvládnu všechno.
Můžu s naprostou upřímností říct: nenávidím pletení. Nemůžu vystát ruční práce jako šití, pletení a pečení – všechno, co vyžaduje přesnou preciznost, odměřování a vážení, tady 10 dkg a tady nechat 20 minut kynout. Jsem člověk „přibližně“. Přijdu pozdě, protože mám vždycky něco lepšího na práci. Jako teď: měla bych jít do lékárny, než se setmí. Nepůjdu. Píšu.
Bylo mi 23 a chtěla jsem studovat. Neměla jsem ponětí, jak to zařídit, tak jsem začala plést černý svetr podle návodu z módního časopisu. O pletení jsem nevěděla nic, ale řekla jsem si: když zvládneš tenhle svetr, zvládneš se dostat na vysokou školu, zvládneš i diplom. Přihlášku jsem ještě nepodala, ale už jsem si budovala víru. Uplést černý svetr. Nic víc.
Koupila jsem spoustu levné černé vlny a pletla. Měřila jsem podle svetrů ze skříně. Nebylo to přesné, ale přibližně jsem věděla, kde ubrat oka, abych nepletla rovný čtverec.
Byla jsem tak pohlcená svetrem, že mě přestaly trápit vztahové problémy. Přestala jsem svému příteli vyčítat, že nemá čas. Neměla jsem sílu žárlit. Počítala jsem oka a pletla sen.
Vztah se zlepšil asi o 50 %. Trávili jsme spolu čas a on chválil můj projekt – tušil, že moje dobrá nálada souvisí s tímhle černým, beztvarým kusem skoro svetru.
Našla jsem si profesora na přípravu k přijímačkám. Neměla jsem peníze a žila jsem z brambor na všechny způsoby. Bylo mi to jedno.
Večer jsme chodili po zakouřených staropražských hospodách. V Pivnici U zlatého Tygra jsem viděla Bohumila Hrabala, opilého, jak leze po čtyřech do taxíku.
„Ten umí žít,“ řekl můj přítel. „A ví, kde brát inspiraci.“
Tak jsme to dělali jako Hrabal. Seděli jsme v hospodách, schovaní za půllitry levného pražského piva, drželi se za ruce, líbali se a pozorovali scény, které se odehrávaly před námi jako ve filmu.
Někdy jsme se hádali. Hodila jsem svůj stříbrný tyrkysový prsten do popelníku. Dva staropražští mudrci s dlouhými vousy a půllitry piva, s cigaretami v koutcích úst, prohlásili, jako bych tam nebyla:
„Je krásná, ale neví o tom.“
„Ano. Nádherná, ale nemá o sobě ponětí.“
Druhý den mi přítel prsten navlékl zpátky na prst. Řekl, že ho ti dva přesvědčili, aby ho z popelníku vylovil. Jinak by toho litoval.
Pletla jsem dál. Jako posedlá. Měla jsem peníze tak akorát na smažák a bavorské pivo, abych se pak, opojená Prahou, mohla milovat se svým přítelem. Nemyslet. Jen být.
Přijímačky jsem měla za sebou. Byla jsem studentkou umělecké vysoké školy v Praze. Rodiče měli důvod mě dál podporovat.
Svetr mi přerostl přes hlavu. Černá nestvůra mi visela ke kolenům a nosila jsem ji do Pivnice U zlatého Tygra, kde jsme úspěšné přijímačky zapíjeli dobrým pražským pivem.
