Článek
„Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ Tvrzení, které beru smrtelně vážně a jehož pravdivost se už několik let snažím vášnivě dokázat – ne-li rovnou ovlivnit.
Každý první den v roce hraju tajnou hru, o které jsem dosud nikomu neřekla. Kladu si úmyslné nástrahy a z jejich výsledku usuzuji na svůj osud v nadcházejícím roce. Je to vědecký experiment. Já jsem vědkyně.
Noc z 31. 12. na 1. 1. vůbec nejdu spát. Může za to vařená čočka po půlnoci (aby byly peníze) i drobné popáleniny z tavení pekelně horkého olova do studené vody, z jehož tvarů stejně nikdy nic nevyčtu. Ale tradice je tradice.
Ráno 1. ledna vyrazím do města. Zamířím do otevřeného zlatnictví v centru Prahy a koupím si zlaté náušnice. Kontokorent duševně popírám v třpytu zlata v mých uších. Jsem okouzlující, usuzuji s jistotou slepýše.
Když mám na Nový rok na drahé náušnice, bude ke mně po celý rok proudit blahobyt.
Dává to logiku, ne?
Pak si jdu dopřát do luxusní, přeplněné pizzerie. Chianti. Pizza Diavola. Na Nový rok se musí dobře jíst a požitkářsky se rozmazlovat. Jsem neporazitelná jako Indiana Jones a Wonder Woman dohromady.
Z pizzerie nenápadně odejdu, aniž bych zaplatila.
Venku se raduju dětinsky: „Prošlo to! V roce 2026 mi všechno projde!“
Nehledejte v tom logiku. Je to moje logika.
Samozřejmě se vrátím – mají kamery a nejsem zloděj, jen pokouším štěstí. Roztržitě vysvětluju: „Pospíchala jsem k autu… a pak jsem zapomněla zaplatit.“ Účet uhradím a přidám velké dýško.
2026 je dokonalé číslo: 2 + 0 + 2 + 6 = 10 = 1. Nové začátky. Individualita. Jasné.
Zajdu ještě do kostela na Karlově náměstí, abych si naklonila Boha. Zapálím dvacet opravdových svíček za zesnulé a do kasičky pro potřebné vložím tisíc korun.
V hlavě mi zní hlas: „Dcero, co to zase tropíš?“
Cítím se jako pes, který se snaží vyčenichat, co přijde – a svými činy ovlivní běh hry, tedy života.
Úmyslně vjedu proti směru do jednosměrky. Zastaví mě mladý policista. Chianti mi proletí hlavou, ale víra ve vlastní pravdu je silnější než realita.
„Ta zaparkovaná auta zakryla značku! Kam mám jet?“ naříkám hystericky.
Světe div se – mladík nasedne do mého auta a odborně vycouvá z ulice ven.
Usuzuji, že mi v roce 2026 leccos projde.
Přidám další vrstvu rtěnky MAC Candy Yum-Yum, navoním se Insolence (Nehoráznost) a studuji se v zrcátku.
„Jsi ďáblice. A vypadáš zatraceně dobře.“
Zaparkuji v zákazu stání a schválně zatroubím. Chaos, baby.
Soused-udavač není doma. Další znamení.
Rozhodnu se dostat do domu bez klíčů, ačkoliv mi cinkají v kapse. Přes popelnici, zídku a křoví se nakonec odřená, ale šťastná dostanu na správný dvůr.
Dveře nejsou zamčené.
Z okna zahlédnu nápomocného policistu, jak mi nasazuje botičku. Přátelsky si zamáváme.
Usuzuji, že když má auto botičku, můžu v zákazu stání zůstat.
Unavená zalehnu do postele a usnu s úsměvem.
Rok 2026 bude můj.
