Článek
V Česku se spropitné zákonem neřeší a je jen na nás, jestli chceme odměnit někoho za naši spokojenost či nikoliv.
Sice by se nemělo stát se změnou zákona spropitné povinné, ale přece jen to ve mně vyvolává pocit určité nesvobody. Když nedám spropitné, nebudu mít špatné svědomí, že jsem někoho připravila o část mzdy? Všechno, co se stane povinností, nemusí vždy přinést něco lepšího. Hospodářská komora nicméně s dalšími změnami připravila plán na údajné ozdravení české gastronomie. Ale pomůže k tomu změna svobody spropitného? Spropitné dáváme jako odměnu za práci navíc a jeho výše určuje naše spokojenost.
„Existence zákonných pravidel pro spropitné bude zároveň stimulovat zaměstnavatele k posilování úlohy řádné mzdy v odměně za práci,“ uvedla komora. No nejsem přesvědčená o tom, že tato změna může změnit postoj zaměstnavatele.
Hospodářská komora neustále upozorňuje v současné době na problémy gastronomického sektoru, ty se objevují ale samozřejmě i v jiných odvětvích, nejen v gastronomii. Ale na druhou stranu to je riziko podnikání, jednou jsi nahoře, jednou dole. Kdyby bylo podnikání bez problémů, tak bude podnikat každý. A požadovat státní pomoc jako třeba při blackoutu je trochu neetické. Tady sice nejde o státní pomoc, ale o nový zákon, ale pořád nerozumím, čemu by to mělo pomoct.
Neztratil by se hnací motor u obsluhy a nelze pochybovat, že spropitné určitě takovým hnacím motorem je, ne u všech a ne vždy, ale přece jen je to trochu hybatel, který částečně možná ovlivňuje naše chování? Ale to se podle mě týká adresného spropitného, ne toho, které se zakryje do mzdy. A bude to pohyblivá částka pro každého člověka jiná jako odměna anebo bude šmahem stejná pro všechny bez ohledu na to, jak dobrá a vstřícná jsem k hostům?
Neztratí potom spropitné vlastně svůj původní smysl? Já třeba nebudu chtít odměnit celou hospodu, ale jen jednoho konkrétního člověka, který právě svojí vstřícností dělá dobrou reklamu podniku.
Pravidla spropitného jsou v různých zemích různá. Německo a Rakousko to má stejně nastaveno jako u nás, takže pokud dáte 10 % navíc, je to v pořádku. Ve Velké Británii necháváte vrácené mince na baru pro personál nebo vám naúčtují automatické spropitné. Ve Francii nejsou téměř žádná pravidla, někde vám započítají spropitné automaticky, někde jej platíte sami. V Nizozemsku, v Belgii či v Lucembursku se s dýšky vůbec nepočítá, podobná situace je ve Švýcarsku nebo Lichtenštejnsku.
Ve většina zemí je to podobné jako u nás až na nějaké kulturní výjimky. Možná je lepší si předem zjistit, jaké jsou místní zvyklosti, než do nějaké cizí země vyrazíte.
„Podnikatelé v gastronomii musí každý den čelit nejen zbytečně vysokým nákladům a stále rostoucí byrokracii, ale i tomu, že vláda zavírá oči před nekalou konkurencí,“ upozorňuje Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR.
No, jak už jsem se výše zmínila, není to jenom o gastronomii, ale i o jiných oborech a při podnikání musí člověk počítat se vším a být na vše připraven. V dobrých časech vydělávám a ve zlých si prostě musím poradit a třeba platit vyšší pojistku. Také jsem si podnikání vyzkoušela pět let, takže vím, o čem hovořím. A spoléhat na to, že když se mi zrovna nedaří, budu natahovat ruku, aby mi ostatní lidé, kterých se to vůbec netýká, přispívali ze svých daní?
A situace nyní jistě není příznivá a natahovat ruce a žádat o pomoc by mohli další obory nejen gastronomie.
