Článek
Cestování s kočárkem byl vždycky hrozný opruz, obzvlášť když vám někdo na žádost o pomoc řekne důrazně a kategoricky NE.
Po vážném úraze před pár lety již MHD nejezdím, takže současnou situaci vnímám jen přes své děti a vnoučata. Nicméně téma ve mně vyvolalo dávno zapomenuté vzpomínky. Je to víc než čtyřicet let, ale dodnes to mám v živé paměti. Je to pohled z druhé strany.
Poradna pro mimina, kam jsem jezdila nebo spíš chodila s malým synem, byla pět kilometrů daleko od našeho bytu. A přestože to byla Praha, autobus dopoledne téměř nejezdil a odpoledne měl hodinové intervaly. Proto jsem s kočárkem chodila téměř vždy pěšky. Jednou, když jsem se vracela s půlročním synem z poradny, jsem si všimla, že na zastávce stojí paní. Vypadalo to tedy, že v nejbližší době autobus pojede. Paní stojící na zastávce mě uklidnila, protože jinak jsem se vždy stresovala, jestli mně někdo pomůže s kočárkem do autobusu. Nízkopodlažní autobusy tenkrát nebyly.
Hned, když jsem přišla na zastávku, pozdravila jsem paní ve středních letech, tedy žádná stařenka, a poprosila jsem ji, jestli by byla tak hodná a pomohla mi s kočárkem do autobusu. Paní se ke mně otočila, do té doby jsem byla neviditelná, zamračila se a velmi rázným způsobem odpověděla důrazně a zle NE! Totálně mě to odzbrojilo, ale protože právě přijížděl autobus, na zastávce jsem zůstala a zavolala do autobusu o pomoc. Tenkrát vyběhl a pomohl mi nějaký mladý muž.
Od té doby jsem se do podobné situace dostala ještě několikrát. Odpověď již většinou nebyla tak důrazná. Vlastně většinou žádná, byla jsem neviditelná. Od té doby jsem se těšila, až můj syn doroste do kočárku golfové hole, který jsem byla schopná vynést po schodech do autobusu sama bez někdy ponižujících proseb.
Protože mám tři děti, zažila jsem podobné situace ještě mnohokrát a se třetí dcerou mi již pomáhal odrostlejší syn. Ale nechci zevšeobecňovat. Byli i cestující, kteří pomohli hned.
A ani moje těhotenství se neobešlo v MHD bez problémů. Břicho jak velký buben a v tramvaji mě chtěla pustit stařenka s holí. Pomoc jsem samozřejmě odmítla. To samé zažívaly po spoustu dalších letech i moje dcery.
Z tohoto pohledu se mi zdá, že se generace až tak moc nemění. Jen v současnosti je díky internetu a sociálním sítím svět tak blízko, že se o všem hned dozvíme.
Nicméně, jak jsem psala na začátku, nemohu současnou situaci, kterou popisuje autorka, hodnotit. Já jsem s kočárkem, pokud jsem mohla, pomohla vždy hned bez čekání na prosbu či žádost. Věděla jsem, jaké to je a stačilo mi pak poděkování a úsměv. Těhotné a starší jsem pouštěla vždy bez ohledu na svůj věk. Naše děti od jejich dvou tří let jsem učila, že když je autobus plný, tak se prostě stojí. Držela jsem je za ruku a zvládly to bez problémů, i když nám místo bylo nabízeno.
Když na téma chování v MHD přišla jednou řeč, starší dcera mi řekla, že to má tak zakořeněné, že okamžitě vyskakuje v tramvaji ze sedadla, jakmile vidí, že ho někdo potřebuje víc a naučila to i svoje děti. Stejně tak i další naše děti. „Mami, vtloukala jsi nám to do hlavy“…
Možná není vždy všechno, jak se zdá…
