Den, který ve mně vyvolává vzpomínky

Jeli jsme na představení do Semaforu. Představení se nekonalo a na jevišti místo herců byli studenti a účastníci demonstrace 17. listopadu a my jsme se teprve dozvěděli, co se děje. Divadelní hru S Pydlou v zádech jsme viděli až o půl roku později.

Od té doby jsme několik týdnů žili s mým mužem v úplně jiném životním módu. Ihned po návratu z divadla jsme večer sbírali podpisy pod petici a vyprávěli, co jsme slyšeli od očitých svědků. Později jsme petici předali Občanskému fóru před Laternou magikou v Praze. Zúčastňovali jsme se demonstrací na Václaváku několik dní za sebou a žili jsme těmi událostmi celé týdny.

Dodnes si vzpomínám na Martu Kubišovou, jak vyšla na balkón a zpívala celému Václaváku „Ať mír zůstává s touto krajinou“, na Václava Havla, který všechny z balkónu zdravil a povzbuzoval, na kněze Václava Malého, přítele Havla a další osobnosti, které byly do té doby pro mě neznámé. Většinou disidenti. Dodnes se divím, já zodpovědná matka, jak jsem tenkrát odkládala tři malé děti k přátelům a známým. Nikdy předtím a ani nikdy potom už jsem to neudělala.

Naše aktivity se nelíbily řediteli (dělala jsem mu asistentku a často mi připomínal, že moje zvýšení platu je nemožné bez vstoupení do KSČ či aspoň svazu mládeže), a na ulici mi vyhrožoval, že jestli nepřestaneme sbírat podpisy a dělat „propagandu“, vyhodí nás z podnikového bytu. Pořád se ještě nevědělo, jak to vlastně vše dopadne, tak mně a mému muži vyhrožoval trestním stíháním, protože na naše aktivity jsme prý neměli povolení. Nezapomněl mi připomenout naše tři děti. Ale na ně jsme právě mysleli. Měli jsme dost nesvobody, dost rozdělování informací na ty, které je možné říkat na veřejnosti a které ne, už nás fakt nebavilo zavírat i v létě okna, aby bylo možné říct si pravdu. Za pár měsíců se nás ten samý ředitel, kovaný komunista, ptal, jestli se budou komunisté věšet. Tenkrát jsem ho celkem vnímala jako osobnost, stál si za svým i po revoluci a neotočil se zbaběle jako tolik dalších, kteří čekali do poslední chvíle, jak to dopadne a potom hned převlékli kabát.

To jsou malé útržky z mých vzpomínek. A je mi líto, že tehdejší soudržnost, sounáležitost a slušnost všech už asi v takovém měřítku nezažiju. Ale to byla zvláštní situace a jsem ráda, že jsme přispěli ke změně s mužem aspoň málem. A kdyby se to nestalo, nemohla bych ani napsat tenhle článek, nemohli bychom dnes demonstrovat proti tomu, co se nám nelíbí, nemohli bychom podnikat, sami rozhodovat aspoň do určité míry o našich životech, mít svobodu slova. Já jsem ráda, že jsem tenkrát klíči cinkala a nechápu názory, že za socialismu bylo líp. No někomu asi bylo, já bych ale neustoupila ze svých zásad za nějakou pofidérní svobodu, za lepší plat či zdánlivé vyšší postavení. Raději se na sebe dnes dívám s čistým svědomím.

Použité fotografie jsou z výstavy Sametové vzpomínání z listopadu 2019 z mělnického muzea děl, která zpracovali žáci z deseti škol Mělnicka a svůj pohled na události 17. listopadu vyjádřili obrazem i textem pomocí vzpomínek svých rodičů či prarodičů. Expozice nabízela vzpomínání na listopadové události, na Václava Havla nejen prostřednictvím portrétů, ale nechyběly i netradiční umělecké artefakty jako plastický objekt kalhot Václava Havla, koláže z klíčů či plastiky véček.

Marta Kubišová: „Ať mír zůstává s touto krajinou…“