Článek
Strana reagovala především na výroky Motoristů o Ústavním soudu a Babiš se ve vládě podle ní opírá právě o tyto antisystémové síly. EDP jmenuje výroky Macinky o ústavním puči a Turkův, že Ústavní soud nemá existovat, což jsou i pro většinu české společnosti výroky ohrožující demokracii ve státě.
Evropští demokraté však kritiku směřují přímo na premiéra. „Andrej Babiš toto umožňuje ve své většinové vládě. To je ten skutečný skandál,“ napsala strana. „Premiér, který se opírá o protiústavní síly nemůže předstírat, že brání demokracii,“ dodala. Evropa by pak podle EDP vývoj v Česku neměla přehlížet. EDP je součástí liberální frakce Renew Europe, jejímž členem bylo do roku 2025 i hnutí ANO.
Rozhodnutí Ústavního soudu rozdmýchalo vášně, že parlamentní demokracii hrozí prezidentský systém a rozpor se v podstatě tedy týká zásadní povahy ústavního systému státu. Tomuto tématu se do hloubky věnuje politik a diplomat Michael Žantovský, který je také mimo jiné publicistou, spisovatelem a bývalým velvyslancem v USA, Izraeli a Velké Británii. Jeho politická a diplomatická kariéra je pro mě zárukou určité kompetence, zkušenosti a vzdělanosti, které zaručují i relevantní rozbor Ústavy, který pravděpodobně většinu překvapí. Přiznám se, že předpoklady Žantovského v době plné názorů politiků bez vzdělanosti a zkušeností, které je vypouští jen tak bez jakýchkoliv faktů a relevantního vysvětlení, na mě působí uklidňujícím dojmem a není to první jeho vyjádření, které vyčnívá erudovaným dojmem.
Cituji z jeho komentáře: „Abychom se přiblížili k odpovědi, je třeba se ptát, co vlastně představuje dosavadní „ústavní zřízení“ a „ústavní pořádek“, a odpověď hledat v jediném autoritativním zdroji, kterým je Ústava České republiky s pomocí sekundárních zdrojů nižší právní síly, kterými jsou ústavní zvyklosti, legislativní výklady, judikatura a odborné texty“.
Současná politická garnitura se neustále opírá a skloňuje ve všech pádech, že mají neomezený mandát vítěze demokratických voleb a ohání se argumentem, že Česká republika je takzvaná parlamentní demokracie. Už několikrát jsem psala, že mandát dostali od voličů a těm jsou povinni se zodpovídat a skládat účty. Vládní koalice si však o zásadních věcech rozhoduje sama bez ohledu na názor odborníků a veřejnosti a účty nikomu neskládá. Parlamentní demokracie je podle Žantovského jen zbožné přání, které neodpovídá naprosto realitě. Toto tvrzení spadá do počátků novodobého českého státu, jak ho chápala tehdejší vládnoucí strana premiéra Václava Klause, a je hlasitě a agresivně vyhlašovaná v každé ústavní krizi. V takovém systému je parlament, a to především Poslanecká sněmovna, suverénem. Realita je však úplně někde jinde, český ústavní systém nikdy nebyl a není čistě parlamentní demokracií. Je to smíšený systém, který je doplněn dalšími nezávislými zdroji moci.
Žantovský ve svém komentáři vysvětluje: „Pro mnohé, kteří se základní dokument státu nikdy nenamáhali číst, může být překvapením, že nikde v Ústavě České republiky či v Listině základních práv a svobod, druhém ústavním pilíři české demokracie, nenajdeme o parlamentním systému ani zmínku. Otázku zdroje moci řeší Ústava pregnantně a jednoznačně v odstavci (1) článku 2: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.““ Myslím, že toto bude překvapení především pro současnou vládní koalici, která nečte ani vlastní zákony, které právě předkládá. Občas takový názor ze společnosti zaznívá, že moc patří lidu, ale při mocenských hádkách politiků, kteří si myslí, že jim stát patří, zapadne.
Občas si vzpomenu na píseň Marty Kubišové z roku 1968 Modlitba pro Martu, která se stala symbolem v roce 1989. Při slovech písně, která se nesla celým Václavským náměstím při listopadové revoluci, mám dodnes husí kůži: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“.
Po vzniku České republiky v roce 1993 probíhají spory mezi Parlamentem, prezidentem, vládou, soudním systémem a politickými stranami. Demokratický systém je ohrožen ve chvíli, kdy se jedna z ústavních institucí prohlásí za suveréna, začne ostatní ignorovat, znevažovat a dokonce se snaží je zrušit. A to se právě teď děje. Vláda ignoruje státní zřízení a ústavní pořádky a napadá nezávislé instituce a ohrožuje demokracii v samém základu.
