Článek
Jsem nejstarší ze tří dětí a věkový rozdíl je u sestry pět let a u bratra osm let. Rodiče tenkrát stavěli svépomocí dům pro naši rodinu a k mým povinnostem patřil mimo jiné nákup piva v hospodě na rohu, která tam dodnes je. Dnes už by mi to pivo rozhodně neprodali. A další povinností bylo hlídání sourozenců, takže když jsem chtěla ven za dětmi, vždy jsem se sebou měla doprovod ve věku pěti a dvou let, nevím, vzpomínám si na tahání kočárku, možná to tedy bylo i o něco dřív, když nebyly děti ve školce a v jeslích a já ve škole.
Byla jsem samozřejmě otrávená a dobíhat ostatní děti s dvěma „koulemi“ u nohy, bylo nemožné a zapojit se do jejich her se mi nedařilo. Vím, že to tenkrát jinak nešlo a ani jsem nebyla jako „chůva“ svých mladších sourozenců tenkrát výjimkou. Myslím, že to bylo celkem běžné a je s podivem, že se mým sourozencům pod mým dozorem nic nestalo. O něco později jsem se o ně starala i o sobotách, které byly tenkrát pracovní a ohřívala jim připravený oběd, později dokonce i vařila jednoduchá jídla. A byla jsem k nim tvrdá, když se na jídlo tvářili s nechutí a nutila je chudáky to sníst. A i oni si to dodnes pamatují.
Mám tři už dospělé děti a shodou okolností je mezi nimi je stejný věkový rozdíl jako mezi mnou a sourozenci. To jsem zjistila až před časem. A protože jsem nezapomněla na svoji zodpovědnost při hlídání a trochu i trauma z nesvobody, kterou jsem tenkrát zažívala, moje děti se téměř nikdy nehlídaly navzájem. Občas, pokud jsem potřebovala něco dodělat, hlídaly dvě starší děti nejmladší batole, ale vždy jsem u toho doma byla, nikdy nebyly na hlídání samy. A nenechávala jsem malé děti ani samotné doma a tahala jsem je i před dům s sebou, když jsem potřebovala pověsit prádlo. Někdy to bylo drama, protože výprava trvala o hodně dýl než samotné věšení prádla.
Když už byly děti větší a přicházely ze školy o dost dřív než já z práce, měly rozděleny úkoly a služby na mytí a utírání nádobí a jiný úklid. A hádky mezi nimi byly, jak je to běžné mezi sourozenci a dělo se to i v mém dětství. Občas na sebe jako malí žalovaly, a pokud jsem nebyla u konkrétní situace, nesnažila jsem se je rozsoudit. Nevěděla jsem, kdo je viník a musely se rozsoudit a usmířit samy.
Když už byly samy doma, co se odehrávalo, jsem se dozvěděla až nedávno. Ale vzhledem k tomu, že jsme se tomu hodně nasmáli, nezanechalo to na nich žádné následky či nějaké trauma. Vlastně je hezké, že to na sebe požalovaly až nyní v dospělosti. A tak jsem se dozvěděla o různém „vydírání“ mezi nimi, když se snažily přehodit svoje služby z jednoho na druhého. „Pokud za mě umeješ nádobí, neprásknu, že si nesnědla oběd a vyhodila jej do záchodu. Chceš tuhle krásnou propisku? (Byla úplně obyčejná, ale v očích dcery velmi lákavá). Dám ti ji, pokud za mě utřeš nádobí.“ Protože mezi nimi byl větší věkový rozdíl, nejstarší měl autoritu a dokázal je utáhnout na vařené nudli. Dokázal vzbudit zájem pro vlastnění naprosto obyčejných věcí nějakým vymyšleným příběhem, kterým učinil naprosto nezajímavý předmět velmi přitažlivým. No zasmáli jsem se tomuto vzpomínání společně.
Dnes už mám pět vnoučat, které vedou moje děti podobně jako já, takže nikdo z nich dnes nemusí mít zodpovědnost za hlídání.
