Článek
Léčba pomocí kontaktu s kočkou se nazývá felinoterapie a není dosud moc známá na rozdíl od terapie se psy či koňmi, která je mnohem náročnější. V České republice je téměř neznámým pojmem.
Felinoterapie pomáhá od stresu, úzkosti či osamělosti a má i spoustu dalších přínosů pro lidské zdraví. Od kočky dostáváme cit, něhu, duševní harmonii a lásku. Zvířecí kočičí léčitel nejvíce pomáhá dětem s mentálním postižením či jinak handicapované.
Felinoterapie pomáhá i seniorům a jejím principem je soustavné působení na cílovou skupinu osob s cílem rozvíjet harmonii v duševní oblasti a současně dochází ke zlepšení i fyzického zdravotního stavu. Felinoterapie je ideální podpůrná metoda při léčbě závislostí, neuróz, stresu, neklidu. Cílem terapie je korekce problémového chování, mírnění důsledků postižení, a to především formou přijímání sebe jako plnohodnotné bytosti, pozitivního ovlivnění sebevědomí a sebehodnocení postiženého, obnovení komunikace s okolním světem.
Felinoterapie využívá vrozeného daru empatie, intuice a léčivé energie kočky. Jsou schopné odnímat bolest a utrpení a pomáhají najít ztracenou životní rovnováhu. Kočka je introvert, samostatná osobnost s vlastním názorem a individualitou. Z toho důvodu může léčit i v omezeném prostoru, protože kočka si vystačí a postará se o sebe sama, a ještě dokáže vyzařovat pozitivní energii. Kočka není falešná a ani zrádná, jak někdy říkají lidé, kteří je neznají. Naopak dokáže milovat bezvýhradně a je jen svá.
K rozšíření povědomí a legislativnímu ukotvení felinoterapie se aktivně snaží přispět organizace Kočky Praha a také se snaží zajistit její dostupnost. Felinoterapeuti se věnují zejména seniorům, dětem z dětských domovů nebo lidem s mentálním postižením. Terapie s kočkami klientům přináší nejen radost, ale také zlepšení jemné motoriky a celkové uvolnění. V rámci terapie kočka dochází za svými klienty a pomáhá. Ovšem nejlepší je s ní žít.
Sára v trávě
My také žijeme u své kočky. Sára je moc hodná, rozumí všemu, co jí člověk říká, odpovídá, pokud kladu otázky, možná proto, že jsme ji měli od koťátka v covidu a byl na ni čas. Je na mě hodně závislá, takže když jsem byla delší dobu pryč, mému muži utíkala a pak čekala před vraty domu a vyhlížela mě. Chodí sama ven, ale většinou se drží na zahradě. Když je dlouho venku a já ji zavolám jménem, přiběhne hned. Někdy se jí ale nechce, tak se schválně courá, a jde co noha nohu mine. Není to pes. Jen je trochu asociál, ale to Britky bývají, už máme druhou, jen má vzácnější barvu černou želvovinovou.
Sára to má ještě těžší, zřejmě během covidu získala dojem, že jsme na světě jen my tři a před cizími lidmi utíká. Návštěvy jsem jí začala představovat jménem. Když jsem kamarádce řekla, že jí musím Sáře představit, smála se mojí naivitě. Sára před ní utekla a já ji chlácholila, ať nebojí, že je to Bára. Po tomhle uklidňování za chvíli přišla za námi a sama se k údivu kamarádky představila. Teď už stačí říct jméno toho, kdo má přijít a koho má ráda, vyběhne ven, sedne si a s hypnotizujícím pohledem kouká netrpělivě na zahradě na vrátka a pak příchozího nadšeně vítá. Umí to i kočky nejen psi dát najevo radost. Mohla bych vyprávět dál, ale to už by byl další příběh.
Terapie se zvířaty má dlouhou tradici a jsou k ní využívána i jiná zvířátka než pes, kůň, kočka, ale třeba i králíčci, známá je jóga s kozičkami či objímání krav.
