Článek
Jedna z nejdelších a nejkontroverznějších staveb v historii českých dálnic se snad konečně uzavře.
Budování nejdůležitější české dálnice započalo v roce 1967 a podle plánů mělo být hotovo za pár let, ale nakonec byla skutečnost úplně jiná. Výstavba trvala desetiletí a prodloužily ji politické změny, problémy s výkupem pozemků a spory s ekology. Poslední úsek Říkovice-Přerov v sobě sdružil všechny možné potíže, které mohou stavbu doprovázet a posledních deset kilometrů dálnice bylo za trest. Odklady způsobily roky trvající soudní spory a protesty aktivistů.
Zrovna dálnice D1 byla a je pro nás dost důležitá a nepamatuji si, kdy jsme ji při cestě na jižní Moravu projeli bez problémů, myslím, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky za desetiletí našich jízd. Cesta se většinou hodně protáhla a trvala nám okolo pěti hodin místo původních tří. No, moje mamka se už kompletní dálnice D1 nedočkala.
Dálnice D1
Za všechny tyhle prodloužené jízdy si nejvíc pamatuju nejvíc na jednu. Volá mi mamka s otázkou: „Kde jste?“ moje odpověď zní: „Mami, před Brnem.“ Volá opět za hodinu a ptá se na to samé a moje odpověď je bohužel pořád stejná: „Mami, pořád před Brnem.“ Buď se v některém z úseků budovala pořád dálnice či některé úseky se opravovaly a dálnice byla stažena do jednoho pruhu anebo se stala nějaká nehoda, ale vždy se stávalo, že jsme jeli krokem nebo stáli a uhnout z dálnice se jen málokdy někam dalo.
Pozitivní na tom bylo jen to, že při těchto dlouhých nechtěných přerušeních jsem vymýšlela, nic jiného nešlo dělat, marketingové akce. Pracovala jsem tenkrát jako vedoucí marketingu a místo vzteku z dlouhé zastávky se mi do hlavy řinuly nápady, které jsem si zapisovala na malé lístečky nalezené po kabelce, protože nic jiného jsem při ruce neměla. A když jsem konečně dorazila na místo určení, zasedla jsem hned k počítači a přepisovala nápady z těch malých lístečků, dokud jsem svůj škrabopis mohla ještě po sobě přečíst a dokud jsem si něco z nápadů pamatovala.
Nevím tedy samozřejmě, zda dokončením dálnice skončí i opravy v některých úsecích dálnice, což je samozřejmé po půl století vzniku dálnice a člověk to z Prahy projede za míň než pět hodin. Na Moravě mám pořád rodinu, ale vzhledem k operaci kyčle před 14 dny mi bude trvat docela dlouho, než budu moci dálnici projet. Na nohu se prý mohu pořádně spolehnout až po dvou letech, doteď jsem si myslela, že je to jen půl roku, ale byla jsem vyvedena z omylu. Až konečně pojedu, snad to bude opravdu změna k lepšímu. Jen mamka už mi nezavolá.
