Článek
Článek popisuje minulost tak, jak já ji neznám. Autor hodně zevšeobecňuje bez znalosti historie. A ani charakteristika věkové kategorie, kterou popisuje, neodpovídá skutečnosti. Možná má autor kolem sebe pár takových příkladů, ale já žádné takové neznám a myslím, že jsme v tomto světě dostatečně orientovaní, mluvím za sebe i lidi kolem sebe. Mám mezi svými přáteli i velmi mladé lidi, a tedy znám i jejich svět. Nehledě na to, že mám tři děti a pět vnoučat.
Jsem důchodkyně a aktivní, která ještě před pár dny psala do regionálního internetového magazínu, který jsem založila před pěti lety. Nebudu tady popisovat společenskou situaci za socialismu. Uvedu jen pár detailů ze svých vzpomínek jako příklad, jak „krásně jsme se tenkrát měli“. Jsou to jen detaily a náznaky, není třeba psát příběhy, ty už napsali historici.
Každou druhou sobotu jsme na devítiletce chodili povinně na brigádu. Bylo horko a my jsme se sešli po brigádě v jednom bytě. Přestože bylo velké vedro, pozavírali jsme všechna okna a pouštěli si zakázaného Kryla.
Z devítiletky jsem se chtěla hlásit na zdravotní školu, ale známý mámě řekl, ať to ani nezkouším. Je to ztráta času, nemám šanci ani se svým úžasným vysvědčením. Pravděpodobně se nedostanu ani ke zkouškám, protože moje máma je věřící a chodí do kostela. Hlásila jsem se tedy na gymnázium a dostala se. Nakonec jsem byla ráda, že na té zdravotní škole nejsem. Na gymnázium jsem chodila ráda, i když to znamenalo spoustu nesmyslných zákazů a příkazů. Například striktní zákaz vánoční výzdoby ve třídách, protože to jsou přece křesťanské svátky. Často mi bylo, a nejen mně připomínáno „soudruhem“ ředitelem, že pocházím z křesťanské rodiny a měla bych změnit svůj postoj. Říct tenkrát, že mu do toho nic není, což mohu dnes, znamenalo by to vyhazov ze školy. Křesťankou byla moje máma, táta byl ateista, který mě doma učil zakázanou historii, kdo byl Masaryk, ukazoval mi fotky a připomínal, že ve škole to nesmím říct…
Další moje útržkovitá vzpomínka. Je srpen 21 někdy v 70. letech a někteří spolužáci si na protest okupace natrhli v občance stránku 21. Jsme někde venku ve městě a najednou nás kontroluje policie a před mým zrakem některé spolužáky odváží k výslechu. Byli vyslýcháni celou noc jako pachatelé závažného zločinu.
Na vysokou školu jsem se nedostala, studovala jsem dál nástavbu po maturitě, a rodiče byli rádi, protože by tři děti neuživili. Pořád ještě dostavovali několik let svépomocí náš dům, stejně jako spoustu jiných lidí z okolí.
Když se mi narodil syn, mateřskou jsem brala jen půl roku a pak už nic. Žili jsme z jednoho platu a týden před výplatou jsme sbírali drobné po našem služebním bytě, který jsme měli díky naší práci ve stejném podniku. Všem třem dětem jsme se snažili zajistit vzdělání, zájmy atd., takže na šetření na pozdější dobu nic nezbylo. A to ani v 90. letech, kdy už jsme s mužem vydělávali na tehdejší dobu docela dobré peníze, ale hodně pracovali o víkendech či v přesčasech a střídali jsme se u dětí. Patřila jsem do středního managementu, ale dnes mám důchod jako z Kauflandu. Do systému jsem tedy odvedla dost peněz. Pro představu hrubá mzda téměř 50 000, ale na výplatní pásce okolo 30 000. Ale moje práce mě bavila. Všechny tři děti jsou v životě velmi úspěšné a já jsem ráda, že je to možná trochu i díky nám rodičům.
Nevím, kde se v současné době bere nenávist k důchodcům. Jako by nikdo mladý neměl doma rodiče, kteří jej připravili na život, drželi na školách (mimochodem i ty byly placeny z našich daní), platili různé kurzy, kroužky i za cenu přinesených obětí. Nehledě na to, že úspěšný start v životě je zásluhou rodičů. Neškodilo by trochu víc ohledu a tolerance. Jsme všichni lidé jen každý na jiné startovací čáře, která má však stejný cíl. Máme jen jeden život a ten není na zkoušku.
