Článek
Nikdy jsem se neptala, kdy se vdáš/oženíš či kdy budeš mít děti. Byla to věc mých dětí, nikoliv moje. Jediné, co jsem si přála a přeju pořád, aby moje děti byly v životě šťastné.
Nikdy jsem ani necítila urputnou touhu po vnoučatech. Ano, mám jich pět a miluju je, ale přiznám se, že nikdy to nebylo moje bezpodmínečné přání. Když mi jedno z dětí volalo kdysi, co bych na to řekla, že neví, jestli chce děti, že možná dá přednost kariéře, moje odpověď byla, že je to jeho život a ať si zváží, jestli to tak opravdu chce a nebude později litovat. Já volám ale kvůli tomu, že nebudeš mít vnoučata. Mám vás, děti.
Dnes mají všichni děti a já mám pět vnoučat. Nejsem však hlídací babička za každou cenu, ale miluju naše společně strávené chvíle a společný týden o prázdninách. Přemýšlím o něm již minimálně měsíc předem, protože první otázka zní: „Babi, co jsi vymyslela? Kam pojedeme na výlet, co budeme tvořit?“
Ano, hlídala jsem, když to bylo potřeba, ale vždy jsem byla dotazována, zda nemám něco jiného, zda se mi to hodí. A tak jsem to měla i já se svými dětmi, chtěla jsem je, tak jsem se starala a měla jsem s jednou babičkou opačný problém, než jaký je v současné době. Neustále chtěla děti na každý víkend, ale bez nás rodičů, chtěla s nimi do divadla, do ZOO apod. a nemohla pochopit, že chci se svými dětmi trávit čas a může jít klidně s námi. To ale nechtěla a dávala mi za příklad sama sebe, kdy svoje dvě děti odvážela každý víkend k babičce a ještě navařila, jen aby měla klid a aby si odpočinula. Říkala jsem jí, neužila sis svoje děti, tak teď chceš moje, ale já to cítím jinak. Jsem s nimi ráda a nepotřebuje je někam odkládat, pokud na ně mám čas. A tak to dnes mají i naše děti a já si pořád přeju, aby byly hlavně šťastné a pokud se trápí, trápím se s nimi.
K tomuhle dlouhému úvodu mě přivedl článek „Moje dcera nechce děti, ale já chci vnoučata“. Přijde mi neskutečně sobecké, že tady převažuje přání matky, která se nemůže smířit s rozhodnutím dcery. Já jsem tahle nikdy neuvažovala ani v skrytu duše, takže to moc nechápu. Nechápu vyjádření typu „chci být babička a dcera mi tuhle jedinou radost nedopřeje“.
Rozhodnutí nemít děti je věc každé ženy a rozhodně nemusí zdůvodňovat, proč to tak je, před ostatními a ani před svou rodinou. Nakonec rozhodnutí mít děti také nikomu nezdůvodňujeme. Společnost dnes lidi, kteří nechtějí být rodiči, odsuzuje. Ale je to jejich právo, jen je většina zvyklá, že mít děti je zvykem. Norma na život však neexistuje. V tomto případě to vypadá, jako by matka zapomněla, že je to život její dcery, o kterém má právo si rozhodovat jen ona sama. Vypadá to, jako by matka již žádný životní program neměla, jen ta vnoučata.
S tímhle tématem souvisí protipól, který se dnes často objevuje. Dcera kritizuje svoji matku, že nechce hlídat vnoučata, protože má svůj program, a ještě svůj život a přijde mi sobecké, když vyhrožuje dcera tím, že když nehlídá vnoučata, kdykoliv chce ona, nepomůže matce, až bude potřebovat sama. Jak jsem psala výše, u nás potřebě hlídání předchází otázka, zda nemám jiný program. Předpokládá se, že jej třeba zrovna mohu mít. Ale všechno jde nějak udělat a já ráda pomůžu. Ale stejně vždy ještě zazní: ale pokud se ti to, mami, opravdu nehodí, zařídím to jinak. Přijdou mi v současnosti trochu přeházené hodnoty a zvláštní vydírání.
Není lehké se postarat o své rodiče ve stáří, sama vím, jak moc je to těžké, ale s hlídáním vnoučat to přece nesouvisí a rozhodně by nemělo. Rodiče nás přece vychovali, dali nám vzdělání, pomohli nám více či méně postavit se na vlastní nohy. Neměl by tohle být důvod pomoci jim ve stáří? Je to přece máma a táta. A děti vychováváme příkladem.
