Článek
U bytových domů bude podpora činit až 750.000 korun na jeden byt. Přímou dotaci z programu NZÚ light budou moc získat pouze nízkopříjmové domácnosti do výše až 400.000 korun. Příjem žádostí začíná 25. června 2026 a program by měl být otevřen do roku 2029. Na přímé dotace vyčlení stát dvě miliardy korun z Modernizačního fondu a úvěry budou zajištěny ve spolupráci se soukromým sektorem. Červený vysvětlil, že podporu budou tvořit pouze bezúročné půjčky s výjimkou dotací pro ekonomicky ohrožené skupiny. Stát bude hradit všechny úroky a poplatky, domácnosti budou splácet čistou cenu projektu, tedy vypůjčenou částku. Úvěr s nulovým úrokem na projekty přijaté Státním fondem životního prostředí (SFŽP) poskytnou banky a finanční instituce na základě posouzení úvěruschopnosti žadatelů.
Bezúročné úvěry jsou určeny majitelům rodinných domů, v případě bytových domů společenstvím vlastníků bytových jednotek a bytovým družstvům a splatnost má být nastavena podle typu domu a rozsahu renovace na deset až 25 let.
Přímé dotace budou určeny pro domácnosti s nárokem na sociální dávku či s nižšími příjmy bydlící v neúsporném domě a jedná se tedy o seniory, invalidní důchodce či ekonomicky slabší rodiny.
Bývalý ministr životního prostředí Petr Hladík se domnívá, že tímto novým modelem podpory bydlení bude stát posílat jen další peníze bankám. Je otázka, zda na podporu dosáhnou mladé rodiny nebo senioři, kterým měla pomáhat především. Nejsem v této oblasti, stejně jako v mnoha dalších, odborník, přesto se mi zdá, že změna podpory nahrává spíše bohatším žadatelům, jelikož úvěry budou poskytovány bankami a finančními institucemi na základě posouzení úvěruschopnosti žadatelů. Podle nového programu si budou moci zažádat spolu s dotací o půjčku i ohrožené domácnosti, jejichž možnosti pro schválení úvěru budou značně omezené. Dotace schvaloval stát na základě splněných podmínek žadatelů, oproti tomu schvalování úvěru bez účasti státu je přece jen trochu něco jiného i v případě placení úroků státem.
Ministerstvo životního prostředí se podle Červeného rozhodlo jít formou úvěrů bez úroků, aby zajistilo kontinuální podporu z programu. Loni v listopadu úřad NZÚ předčasně ukončil kvůli vysokému zájmu o dotace a rychlému vyčerpání peněz. Nevím, jak moc při novém postupu může stát ušetřit finance a jak to může změnit problémy s bytovou politikou.
Bydlení ani v jiných obdobích nebylo dostupné všem, přestože někdo dnes tvrdí, že za socialismu bylo bydlení dostupné všem a bylo prý levné. Vzpomínají na nízké regulované nájmy a jistotu střechy nad hlavou, ale naše paměť si selektivně vybírá většinou vše mimo realitu. Dnes o bydlení rozhodují pouze peníze, v minulosti to byly známosti a ochota podřizovat se přání strany. Tenkrát byly tři možnosti získání bytu. Státní byt, kdy žadatelé museli podat žádost u národního výboru a zařadit se do pořadníku, kde se čekalo i řadu let. Přednost měly rodiny s dětmi a často tenkrát mladí lidé uzavírali sňatky z důvodu zařazení nároku do seznamu. Další možnost byly podnikové byty, kde se člověk musel na několik let zavázat k práci pro jednu firmu, a pokud chtěl odejít, musel opustit i byt. Třetí varianta také nebyla ideální. Družstevní bydlení vyžadovalo složení finančního podílu a odpracování stovek brigádnických hodin přímo na stavbě.
Další možností bylo postavit si svůj vlastní dům ovšem s rizikem, že pokud se bude zdát dům pro jednu rodinu zbytečně velký, národní výbor vám tam prostě přidá nájemníky a třeba i celou rodinu. Přesto si vzpomínám, že hodně lidí tenkrát stavělo. Moji rodiče, když jsem byla ještě malá, zvolili také tuto variantu a svépomocí stavěli dům od mého dětství spoustu let, zatímco jsme bydleli na pozemku v malém domečku o dvou místnostech a postupně jsme byly děti tři.
Táta za pomoci všech našich příbuzných postavil dům do patra, v přízemí kuchyň, obývák, toaleta, nahoře ložnice, dětský pokoj a koupelna. K tomu ve výšeném přízemí velký sklep, v domě velkorysé chodby a schodiště a některé návštěvy kritizovaly tátovu stavbu. Až téměř v dospělosti jsem se dozvěděla důvod a pochopila, že táta myslel hodně dopředu. Chtěl se vyhnout právě možnosti, že bychom dostali příkaz někoho ubytovat a výběr nebyl na naší rodině. Prostě nějaké podnájemníky strana vždy přidělila. Dnes byl náš rodný dům zrekonstruován na tři samostatné bytové jednotky a velkorysý sklep se po revoluci proměnil v tátův sen a vznikl tam zverimex. Po tátově smrti převzal firmu můj bratr a zverimex funguje dodnes i po letech, některých velmi úspěšných, některých méně. Tak si vzpomínám na socialistické bydlení já bez příkras a idealismu.
