Článek
Tehdejší výzvy rozhlasu „Jsme s vámi, buďte s námi“ dodnes vzbuzují u mně vzpomínky na tehdejší dobu a i trochu tehdejší strach. Včera se stal rozhlas místem pietní vzpomínky na rok 1968 a vlastně byl i trochu místem boje za současnou nezávislost médií. Pietní akt nenarušil odpor a nesouhlas účastníků, jak by se mohlo zdát, ale vzhledem k současné politické situaci, kdy opět bojujeme za svobody, právě projevy Okamury a Schillerové. Při vyjádření proruského Okamury se ozývaly výkřiky „hanba, hanba“ a nic jiného ani nemohl očekávat. Přijít na pietní akt při jeho podpoře Ruska a nenávisti k Ukrajině, která bojuje proti ruskému agresorovi, je opravdu drzost nebo v případě Okamury spíš hloupost. Schillerová se snažila zase připomenout oběti okupace a lidi, kteří tehdy našli odvahu postavit se invazi. Připomněla také Františka Kriegela, jediného československého představitele, který v Moskvě odmítl podepsat Moskevské protokoly. Z davu se ozývalo, že nemá právo mluvit o historických postavách a dovolávat se jejich odkazu. Hovořit o politickém tlaku nemůže právě ten, kvůli kterému opět musíme volat „ne“, protože bezesporu je zástupcem vlády, která opět politický tlak vyvolává, bere svobody a nezávislost médií.
Oba politici zřejmě nepochopili, že před rozhlasem se sešli lidé, kteří protestují proti záměru vlády změnit financování veřejnoprávních médií. A kontrastem k jejich projevům byly i předchozí projevy prezidenta Petra Pavla a předsedy senátu Miloše Vystrčila, kteří mluvili mimo jiné o odvaze, pravdě a nezávislosti médií. I tyto sice vyvolaly pískot, ale ten vzápětí přehlušila většina účastníků potleskem a podporou. Babišova vláda s námi v současnosti nemluví, vše tají, naprosto ignoruje nesouhlas a odpor většiny společnosti ke svému vládnutí, není tedy divu, že k odporu a nesouhlasu byl využit pietní akt, který velmi připomínal paralelu se současností.
Daleko větším paradoxem však bylo drzé vyjádření kovaného komunisty a bývalého agenta StB Babiše, který byl součástí potlačování svobod a podílel se na tehdejším represivním systému. „Bylo to období nesvobody, útlaku, ale i obrovských příběhů statečných lidí, kteří po celou dobu za svobodu nepřestali bojovat. Na ty bychom dnes měli vzpomínat především. Važme si naší svobody,“ napsal drze Babiš v reakci na události. Hovoří pokrytecky o nesvobodě a útlaku, jehož byl součástí a nyní zavádí se svojí vládou to samé a ještě se tváří jako bojovník za svobodu. Byl tehdy typickým normalizačním či kariérním kádrem z vlastního rozhodnutí ne z donucení, jinak by jen těžko pracoval v zahraničním obchodě. Využíval všech výhod tehdejšího režimu a dnes káže o nutnosti svobody, kterou tenkrát pošlapával a začíná to dělat i dnes. Taky bych tady volala z plných plic „hanba, hanba“. A ještě se svou komunistickou minulostí si dovolí kádrovat druhé, například prezidenta. Babiš stojí v čele vlády a má jediný cíl a všemi svými kroky k tomu směřuje: převzít stát, stejně jako to udělala před mnoha lety KSČ, což je samozřejmě v rozporu se svobodou, o které si dovolí právě premiér neustále hovořit.
Bylo mi deset a ne všechno jsem chápala, pochopila jsem později díky mým rodičům, ale vzpomínky mám výrazné. Obzvlášť na tu dobu plnou zákazů a příkazů, která nastala po té, ale to už je jiný příběh. Okupaci mám spojenu s písněmi Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka a Anděl, které jsem si zpívala od dětství a později jsem je zpívala svým třem malým dětem před revolucí a i po ní, protože je ode mě vyžadovaly. Dnes chodí všichni tři na demonstrace a opět bojují za naše svobody a nezávislost médií jako já v roce 1989.
Současná doba, kdy Okamura a jemu podobní otvírají dveře Rusku dokořán, ve mně vyvolává pocit, jestli opět nenastává čas, kdy budu zpívat „Bratříčku, zavírej vrátka“. Nebo „z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla“.
