Článek
Překvapilo mě ve 21. století, jakou bouři vyvolal úryvek z knihy Kluk v sukních, který četli žáci v čítance pro 5. ročník základní školy, tedy jedenáctileté děti. Rodiče pobouřila křížovka, která následovala a v tajence bylo slovo transgender. Tohle mi přišlo nepochopitelné, i když jsem už babička. Já jsem se svými třemi dětmi hovořila o všem a byl začátek devadesátých let a bylo tedy víc tabu než dnes.
Rodiče se údajně dozvěděli, co mají děti v čítance, jen náhodou, protože čítanku domů nenosí. Nicméně aspoň jednou ji mít doma musely, když si v červnu přinesly domů učebnice. Stačilo se tedy učebnice prohlédnout i s dětmi.
Myslím, že je lépe, pokud se o tématu nemluví doma, když se setkají s tématy ve škole předem a nejsou pak zaskočeny v běžném životě. Myslet si, že je možné je před podle mínění rodičů „závadnými“ tématy ochránit, je velmi naivní. A podle dětského psychologa, který se k události vyjádřil viz odkaz níže, je nejvyšší čas s dětmi mluvit o různých tématech. Navíc pokud s dětmi hovoříme každý den, dozvíme se, co se ve škole děje bez nějakého překvapení.
Učebnice je zařazena do rámcového vzdělávacího programu a úryvek je z dětské knihy Davida Walliamse Kluk v sukních, jehož knihy děti rádi čtou. Křičet do světa, že děti musíme ochraňovat, tady rozhodně není na místě. Ochraňovat před čím? Před běžným životem? Jak dlouho to ale půjde?
Nepřiměřené reakce rodičů jsou v článku na odkazu. Já jsem se svými třemi dětmi mluvila vždy otevřeně o všem úměrně jejich věku. Někdy jsem musela o něco dřív. Vzpomínám si na historku, která nás v rodině dodnes rozesmává. V televizi běžela tenkrát reklama na vložky s křidýlky a zahlédla ji dcera tehdy pětiletá a začalo ji to zajímat.
Přišla tedy za mnou s dotazem, k čemu ta věc je. Tak jsem jí to vysvětlila, aby to pochopila, ale udělala jsem velkou chybu. Řekla jsem, že nejmladší dceři, které byly dva roky, to zatím vysvětlovat nebudeme, protože by to ještě nepochopila.
Byla to velká chyba. Dcera té mladší nic neprozradila, nicméně chodila po bytě s tajemným obličejem, který prozrazoval, že má s mámou tajemství, a tak dlouho se naparovala před tou nejmenší, až došlo k pláči. Já to chci také vědět. Co už mi tedy zbylo jiného, než to vysvětlit a s tím už mi pomáhala pyšně i starší dcera.
Mělo to vtipnou dohru večer, kdy byly obě holky v koupelně a já uklízela v předsíni. Zaslechla jsem debatu, kde se skloňovalo slovo měsíčky, tak jsem se zaposlouchala a pak jsem se začala dusit smíchy, abych se neprozradila. Holky se spolu dohadovaly, která bude mít měsíčky dřív. A postupně jsme narážely na další důležitá témata a nikdy nebyl problém, i když děti jsou namíchané, kluk a dvě holky.
A téma transgender? Měla jsem kamaráda, který se oblékal za ženu až do své nedávné smrti a měla jsem ho moc ráda. Dokonce se připravoval na operaci na přeměnu pohlaví, kam nakonec ze zdravotních důvodů nemohl. Byla s ním legrace. Jo a líbil se mu můj muž. Samozřejmě za socialismu byl větší atrakcí, než by byl teď. Jen děti a my doma jsme ho brali normálně, a ne jako divný úkaz. A vím, jak pro něj bylo těžké žít v těle, které nevnímal jako své. Cítil se být ženou, a tak jí prostě v mezích možností byl. A nevím, jak by tohle mohlo děti poznamenat. Vlastně možná poznamenalo, jsou tolerantnější, chápavější a jinakost pro ně není nic zvláštního.
