Článek
Autoři komentářů by si občas měli zopakovat Sokratovo Vím, že nic nevím. Většinou to vypadá, že si přečtou pouze název článku a již reagují komentářem, který svítí na dálku naprostou neznalostí tématu. Napadají autora a většinou je znát, že článek vůbec nečetli. Hned nařknou, aniž si ověří fakta, že si autor vymýšlí, že informuje a nezná fakta a ani si nevšimnou, že autor má fakta ověřena a dává i odkaz či dokonce citace odborníků.
Negativní komentáře mi nevadí, vadí mi komentování a napadání, aniž si komentátor ověří dané informace, a to se stává často. Sama negativní komentáře nepíšu, pokud téma nešíří vysloveně nepravdu či lži a dezinformace, na které by měl člověk reagovat. To se však většinou na portálech, které navštěvuju, neděje. Nemám tedy rozhodně potřebu psát něco negativního, ovlivnilo by to nakonec negativně i mě. Pokud se mi článek nebo téma nelíbí, prostě ho nečtu. Pokud s tématem nesouhlasím, jdu prostě jinam. Člověk by měl respektovat jiné názory. Byla by to nuda, kdybychom byli všichni stejní a různorodé názory nás nutí k zamyšlení a posouvají nás dál.
O pisateli se člověk dozví nejvíc právě přes jeho negativní komentáře. Zobrazuje částečně jeho povahu a jeho potřebu ostatní bez důvodu urážet a ponižovat. Proč? Potřebuje si zvýšit tímto způsobem a útoky svoje vlastní ego? Svoje nízké sebevědomí? Či ho jen baví anonymně napadat? Myslím si, že autoři nenávistných komentářů nemají odvahu v běžném životě vystoupit s názorem sami za sebe. Anonymně je to něco jiného.
Sokratovo rčení či myšlenka „Vím, že nic nevím“ mě provází celý život. Mám celkem dostačující sebevědomí, nepodceňuji se, pouštím se i do věcí, které se zdají být předem prohrané, ale pochybuji o sobě často a vždy (vlastně jednou jsem si myslela, že vím vše, mám vždy pravdu a svět mi leží u nohou, ale to zažil asi skoro každý).
Před svými třemi dětmi, již konečně dospělá (plnoletost není synonymum pro dospělost), jsem se snažila přiznat chybu, omluvit se za přehnanou reakci apod. Dodnes mě však trápí jedna věc. No trápí, to vlastně není to správné slovo, málokdy se vydržím dlouho trápit, dokážu hodit věci za hlavu a jet dál. Možná šťastná povaha? Správné slovo se mi hledá těžko.
Zkrátka občas mi tento malý příběh z minulosti při mé pouti životem vyvstane na mysli. Ve svém nejmladším dítěti jsem něčím vyvolala pocit, že vím vše. Coby 12 - 13letá se mě ptala, kde se berou vinné mušky – na stole zůstalo víno od nočního „hýření“ s přáteli a nezapomenu na její výraz plný zklamání, když moje odpověď zněla, že se musíme podívat do encyklopedie, protože nevím.
Ještě několik měsíců mi to bylo neustále vyčítáno, že jsem narušila stabilitu jejího světa, protože měla pocit, že vím všechno. Ale řeším pouze věci, které ještě mohu napravit. Těmi, jejichž čas už minul, se nezabývám. Ale pamatuji si to dodnes velmi podrobně.
Plyne z toho však ponaučení. Sami se vidíme trochu jinak, než nás někdy vidí okolní svět. Ale myslím, že to je dobře. Nevím, jestli bych pak každý boží den mohla se sebou žít…
