Článek
Show Extrémní proměny není problematická tím, že řeší hubnutí hubnutí. Je problematická hlavně tím, že z hubnutí dělá víc než zdravotní změnu. A ve třetím dílu z něj dělá i potvrzení ženské hodnoty. A právě v tom je podle mě hlavní problém celé epizody.
Stejně jako u předchozích epizod nechci hodnotit hlavní účastnici ani její rodinu. To by bylo laciné a nepřesné. Zajímá mě především dramaturgie pořadu a příběh, jaké významy zdůrazňuje a co si z něj odnese divák, který večer sedí u televize a znovu dostává zprávu, že problém obezity nespočívá jen v nemoci, ale i v hodnotě člověka.
V prvním dílu dominoval příběh o vůli, disciplíně a bolesti. Druhý díl posunul téma do oblasti rodinné role: obezita už nebyla jen omezením těla, ale i důkazem, že člověk nefunguje dost dobře jako otec, partner a muž. Třetí díl jde jinam. Tentokrát se obezita velmi silně propojuje s ženskostí, atraktivitou a s představou, že žena je po proměně konečně „v pořádku“. Nejen zdravější. Nejen lehčí. Ale i krásnější, přijatelnější a symbolicky hodnotnější.
To je důležitý posun. Protože mezi větou „obezita může zasahovat do vztahu k tělu“ a větou „obezita z ženy dělá méně hodnotnou nebo méně správnou ženu“ je zásadní rozdíl. První popisuje psychologický dopad zdravotního problému. Druhá už člověka hodnotí.
Když tělo přestane být jen tělem
Jedním z nejsilnějších motivů epizody jsou takzvané motivační šaty. Na první pohled to může působit nevinně. Jenže ve chvíli, kdy nezazní jen touha jednou si něco obléct, ale i naděje, že se v tom člověk bude moct ukazovat, přestává jít jen o oblečení. Do popředí se dostává něco jiného: viditelnost, přijatelnost, nárok být viděna bez studu.
A právě tady se ukazuje psychologicky nejcitlivější rovina celé epizody. Problém totiž není v tom, že ve společnosti existuje určitý tělesný ideál. Problém je v tom, jaký význam mu přisuzujeme. Jakmile je štíhlost spojena s tím, kdo se může ukazovat, kdo je přijatelný na pohled a kdo už ne, nejde jen o estetickou preferenci. Vzniká norma. A s ní i tlak.
Tento tlak je nebezpečný v tom, že člověk nezačne své tělo jen vnímat, ale začne se podle něj i hodnotit. Nejde už jen o zkušenost typu „necítím se dobře“. Jde o mnohem tvrdší závěr: „nejsem dost dobrá“. A právě tento posun je ve třetí epizodě přítomný velmi zřetelně, zejména ve chvíli, kdy hlavní protagonistka mluví o tom, jak vypadá „jako ženská“. To už není obyčejná nespokojenost s tělem. To je identitní výrok.
Ve chvíli, kdy se tělo stane měřítkem ženskosti, stud už není jen o vzhledu. Začne zasahovat identitu. Začne se týkat toho, kdo jsem, jakou mám hodnotu, jestli jsem dost přitažlivá, dost ženská, dost v pořádku. A právě tady se zdravotní problém začíná nebezpečně překrývat s problémem lidské hodnoty. Pořad tento mechanismus neoslabuje. Naopak z něj dělá jednu z hlavních dramatických linek celé epizody. Divák tak velmi snadno dostává zprávu, že vyšší hmotnost není jen zdravotní problém, ale i něco, co ženu snižuje v její ženské hodnotě.
Co pořad na chvíli trefí správně
Na třetím dílu je ale zajímavé ještě něco jiného. Ve srovnání s některými předchozími epizodami se na chvíli dotkne i něčeho, co je psychologicky a klinicky mnohem přesnější. Hlavní účastnice nemluví jen o jídle nebo o „slabé vůli“. Mluví o stresu, práci, nedostatku času, nevyspání a režimu, který se v daných podmínkách prakticky nedá dlouhodobě udržet.
To je důležitý moment. Protože právě tady se pořad krátce přiblíží skutečným udržujícím mechanismům problému. Obezita se velmi často neudržuje proto, že by člověk nevěděl, co je zdravé. A neudržuje se jen kvůli jídlu samotnému. Velmi často ji drží při životě chronický stres, málo spánku, nepravidelnost, chaos a prostředí, ve kterém je zdravější volba dlouhodobě výrazně těžší.
To je přesnější rámec než starý příběh o disciplíně. Jenže pořad u něj nevydrží. Dotkne se ho, ale velmi rychle se vrací k tomu, co zná nejlépe: k zásluze, výkonu a mimořádnému nasazení. Správně zachycený mechanismus se tak znovu přepíše do jednoduchého televizního jazyka: zabrat, vydržet, odmakat.
Když je finální odměnou krása
Úplně nejvíc je to vidět v závěru epizody. Velký vrchol není vystavěn jen jako to, že se protagonistka lépe hýbe, lépe funguje nebo se cítí zdravotně lépe. Vrchol přichází ve chvíli, kdy je potvrzena jako krásná. To je velmi důležité.
Problém není v tom, že má radost ze svého vzhledu. To je lidské a pochopitelné. Problém je v tom, co jako vrchol celé cesty slaví formát. Nestačí být zdravější. Nestačí mít lepší kondici. Skutečné završení proměny přichází ve chvíli, kdy je žena znovu esteticky potvrzena jako hodnotná.
Tím se uzavírá celý význam epizody. Nejde jen o proměnu těla. Jde o potvrzení, že žena konečně odpovídá tomu, co je považováno za správné, krásné a přijatelné. A právě tady se znovu ukazuje i citlivá role odborníků. Nejde o to, že by jednotlivé výroky lékaře nebo dalších autorit byly samy o sobě nutně věcně chybné. Často nejsou. Problém je v tom, do jakého rámce vstupují. Odborník tu nevstupuje do neutrálního prostoru. Vstupuje do televizního formátu, který už předem skládá určitý význam: štíhlejší tělo jako lepší tělo, přijatelnější tělo, hodnotnější tělo. A právě přítomnost odborníků tomu dává zdání odborné správnosti.
Obezita není vada charakteru
Obezita není charakterová vada. Není to důkaz slabého člověka. Není to známka nižší lidské hodnoty. A vyšší hmotnost z nikoho nedělá méně ženskou ani méně hodnotnou ženu. Ano, obezita může mít závažné zdravotní dopady. Ano, může výrazně ovlivnit kvalitu života. Ano, snížení hmotnosti je velká zdravotní pomoc. Ale lidská hodnota a tělesná hmotnost nejsou totéž. Jakmile se začnou směšovat, nevzniká porozumění. Vzniká stigma.
A stigma nevede k léčbě. Vede k dalšímu studu.
Stud obezitu neléčí. Stud zhoršuje vztah k vlastnímu tělu a k sobě.
