Článek
Druhý díl nové série Extrémních proměn není jen příběh o hubnutí. Je to i příběh o tom, jak se díváme na lidi s obezitou. Tentokrát už ale nejde jen o vůli, stud, bolest nebo hodnotu člověka obecně. Druhý díl jde ještě dál. Obezita v něm není zobrazena jen jako zdravotní problém. Je velmi silně propojena i s tím, jaký je hlavní hrdina otec, partner a muž.
A právě v tom je hlavní problém celé epizody.
Stejně jako u prvního dílu nechci hodnotit hlavního účastníka ani jeho rodinu. To by bylo laciné a nefér. Zajímá mě především to, jak je celý příběh vyprávěný. Jaké významy zdůrazňuje. Jaký jazyk používá. A co si z něj může odnést divák, který večer sedí u televize a znovu má pocit, že problém není v nemoci, ale hlavně v něm.
Celé video s komentářem
Obezita jako problém role, ne jen zdraví
První díl silně pracoval s představou, že obezita souvisí hlavně s vůlí, disciplínou a schopností vydržet. Druhý díl tuto linku neztrácí, ale přidává další vrstvu. Obezita tu není jen omezení těla. Je z ní udělaný důkaz, že člověk nefunguje dost dobře doma v rodině. To je důležitý posun!
Pořad velmi silně spojuje tělesný stav hlavního protagonisty s tím, co nezažil s dětmi, co rodině nedal, co nezvládá jako partner a co by měl napravit jako muž a otec. Proměna tak už není jen cestou ke zlepšení zdraví nebo funkčnosti. Začíná působit téměř jako náprava lidské hodnoty.
Ano, obezita může jistě výrazně zasahovat do rodinného života. Může omezovat pohyb, energii, běžné fungování i společné aktivity. To je pravda. Jenže mezi větou „obezita zatěžuje rodinu“ a větou „obezita z člověka dělá selhávajícího otce“ je zásadní rozdíl.
První popisuje dopad zdravotního problému. Druhá už člověka hodnotí.
Rodina jako opora. A současně jako soud
Druhý silný motiv této epizody je rodina. Pořad docela dobře ukazuje, že změna neprobíhá ve vakuu. Že partner nebo partnerka velmi často nesou vysokou cenu celé situace. Že obezita není problém jednoho člověka zavřeného ve vlastním těle, ale něco, co zasahuje rytmus domácnosti, vztah i rozložení sil.
To je v pořádku. To je pravda.
Partnerka hlavního hrdiny nepůsobí jen jako někdo, kdo kritizuje. Je unavená, přetížená a dlouhodobě zatažená do systému, který ji stojí energii. To je legitimní a pořad v tomhle směru občas zachytí něco podstatného.
Jenže pak se stane ještě něco dalšího. Tahle skutečná a pochopitelná zátěž se začne nenápadně měnit v důkaz, že protagonista doma dlouhodobě selhával. A v tom okamžiku už nejsme jen u popisu náročné reality. Jsme téměř u obžaloby.
Rodina tak v pořadu nefunguje jen jako opora. Funguje i jako zrcadlo viny. A to je velmi silný a funkční televizní mechanismus.
Odpovědnost není totéž co vina
Jako psycholog považuji za zásadní rozlišovat dvě věci, které se v podobných formátech často směšují: odpovědnost a vinu. Člověk může nést odpovědnost za další kroky. Může být důležité, aby se učil jinak fungovat, měnit režim, pracovat s prostředím, stresem, večerními spouštěči a starými návyky. To všechno je v pořádku.
To ale není totéž jako přijmout morální soud nad sebou samým.
V této epizodě se opakovaně používá zbytečně tvrdý jazyk: dostal ses do toho sám, musíš se z toho dostat sám, můžeš si za to sám. Jako show to funguje. Je to přímočaré, snadno srozumitelné a dramatické. Jenže psychologicky je to velmi problematické.
Odpovědnost může člověku pomáhat. Vina velmi často ne. Vina zvyšuje stud. Stud zvyšuje únik. A únik bývá jedním z hlavních důvodů, proč se problém dál udržuje.
Lidé s obezitou přitom většinou netrpí nedostatkem uvědomění. Velmi dobře vědí, co nezvládají. Velmi dobře vědí, co se jim nedaří. Velmi dobře vědí, jak se kvůli tomu hodnotí. To, co obvykle chybí, není další tlak. To, co chybí, je přesnější porozumění tomu, co jejich potíže skutečně udržuje.
Pořad občas ukáže něco důležitého. Ale dlouho u toho nevydrží
Stejně jako v prvním dílu i tady se objeví momenty, které jsou věcně přesnější než hlavní proud celého pořadu. Třeba ve chvíli, kdy zazní obava ze starých návyků, stresu a zajídání. To je důležitý moment. Protože právě tady se pořad na chvíli dotkne skutečných udržujících mechanismů problému.
Tohle by spousta lidí s obezitou potřebovala slyšet častěji. Ne že problém je hlavně ve slabé vůli, ale že významnou roli hrají stres, únava, režim, prostředí a návrat ke známým vzorcům.
Jenže pořad u toho nevydrží. I když se na chvíli přiblíží něčemu podstatnému, velmi rychle se vrací k tomu, co zná nejlépe: ke starému příběhu o disciplíně, výkonu a zásluze. Správně zachycený mechanismus se tak znovu zabalí do viny.
Skutečná změna se tu znovu potvrzuje výkonem
Další známý motiv: nestačí se změnit. Změna musí být ještě potvrzená výkonem.
V druhém dílu je to zobrazeno mimořádně silně. Nestačí zhubnout. Nestačí fungovat lépe. Nestačí mít lepší vztah k vlastnímu tělu nebo více energie pro běžný život. Pořad potřebuje ještě něco navíc. Veřejný důkaz síly. Veřejný důkaz disciplíny. Veřejný důkaz, že proměna je opravdová.
Opět pro TV show velmi vděčná záležitost. Jenže léčba obezity není soutěž v charakteru ani přehlídka mimořádných výkonů. Nejde o to, co člověk zvládne jednou v extrému. Jde o to, co dokáže dělat opakovaně, bezpečně a dlouhodobě.
Často je mnohem důležitější to, jak člověk funguje v běžných dnech. Večer doma. Ve stresu. V únavě. Po chybě. Po uklouznutí. Právě to ale bývá v podobných pořadech vytlačeno na okraj nebo to tam není vůbec, protože to není tak efektní.
Psychologický vstup není bez hodnoty. Ale nestačí
Psychologický vstup podle mě neodvedl úplně špatnou práci. Na chvíli odvedl pozornost od váhy a výkonu ke vztahu. Otevřel téma přetížení partnerky, rozložení rolí a také jednoduchou, ale důležitou pravdu, že zhubnutí samo o sobě neopraví vztah.
To není málo. A bylo by nespravedlivé to jednoduše shodit. Jenže právě tady vidím zároveň největší problém. Psychologický vstup hlavní sdělení epizody ve skutečnosti nenapraví. Jen ho částečně zjemní. Nezazní dost jasně, že vyšší hmotnost sama o sobě neurčuje kvalitu člověka jako otce nebo partnera. Nezazní dost jasně rozdíl mezi odpovědností a vinou. Nezazní dost jasně ani to, že rodinná zátěž a morální hodnocení nejsou totéž. A právě proto je role odborníků v podobném formátu tak citlivá.
Odborníci dávají pořadu váhu, kterou si nezaslouží
Když se v podobném pořadu objeví psycholog nebo jiný odborník, většina diváků si z toho neodnese jen to, že „tam byl psycholog“. Odnese si z toho hlavně to, že to, co sleduje, je odborně správně. Že takto se dnes o obezitě mluví. Že takto se s ní má pracovat.
A právě tady vidím možná největší problém celého formátu.
Odborný vstup zde nepůsobí jako skutečná protiváha hlavního příběhu. Neříká dost jasně, že obezita není morální selhání. Neříká dost jasně, že tělesná hmotnost sama o sobě nic nevypovídá o lidské hodnotě. Neříká dost jasně, že rozdíl mezi odpovědností a vinou je u obezity zásadní.
Hlavní příběh tak zůstává v zásadě stejný. Jen dostává uhlazenější a důvěryhodnější tvář. A to je podle mě na celé věci nejnebezpečnější. Ne to, že je to vyhrocená show. To se u takového formátu dá čekat. Nebezpečné je to, že starý příběh o slabosti, selhání a vůli dostává díky odborníkům podobu něčeho, co vypadá jako pravda.
Jenže pravda to není.
Obezita není charakterová vada. Není to důkaz slabého člověka. Není to známka nižší lidské hodnoty. Je to zdravotní a psychologicky složitý problém, který se nedá poctivě pochopit jazykem studu, viny a veřejného soudu.
A právě proto lidé s obezitou nepotřebují další příběh o slabosti. Nepotřebují další veřejný soud. Potřebují přesnější jazyk, méně morálky, méně studu a víc porozumění tomu, co jejich potíže skutečně drží při životě.
