Článek
Dřív musela platit za své muže, protože ti toho nebyli schopni. Dokonce v předchozím manželství utratila celé své dědictví za nájem, aby měli s mužem, kde bydlet. Její vztahy byly o tom, že ona většinou táhla finance, i když neměla stabilní práci a příjem. Dělala to tak, protože
nevěřila mužům.
Protože její táta se k ní choval značně pohrdavě. I když má velký majetek, dceři nedal ani svatební dar, ani nebyl na svatbě, a dokonce zakázal celé své rodině, aby s ní mluvila. Na svatbě měla jen jednoho rodinného příslušníka, který se rozhodl neposlouchat jeho rozkazy. Otec pro ni měl jen jednoho dostatek - slov pohrdání.
Takže vlastně dopadla dobře, když si našla jen muže, kteří na ní finančně viseli. Protože naštěstí od nich necítila tak velké pohrdání, jako od svého táty.
A dokud si to nevyřešila, neviděla jiné muže než ty, kteří nebyli schopni se postarat ani sami o sebe. Vztah s tátou ještě pořád není vyřešený. Pořád nemá milujícího tátu.
Ale velká změna se stala
Najednou se v jejím životě objevil muž, který nemá hluboko do kapsy. A to všechno jen proto, že věřila konstelacím a chodila na ně, i když na ně musela šetřit. A ukázalo se to, co říkám často a téměř u každého je to pravda: Že pracovat na sobě způsobem, který skutečně funguje, je ta nejlepší možná investice. Protože žádná jiná investice nemá tak závratný každoroční výnos.
Protože konstelace vedou ke skutečné změně. Konstelace nejsou metoda, ve které si něco musíte říkat a uvěřit tomu, aby to pak snad mohlo fungovat. Konstelace nejsou o tom, že potlačíte svou pravdu a pak musíte čekat, až vaše pravda vybublá na povrch a vám zase bude stejně špatně jako předtím.
Hlubinné konstelace pracují s pravdou. Díky tomu se mnoha lidem nelíbí. Ale zase mají výhodu: Změna je skutečná a trvalá. Nemusíte se přetvařovat. Můžete být v každém okamžiku pravdiví. A jen zcela výjimečně konstelace nepomohou. Jen někdy to trvá déle.
Paní vzpomínala na svůj první kurz
Na to, jak musela dělat něco, co jí připadalo nesmyslné a proti ní. Ale ono to fungovalo. Takže teď to říkala jako svou zkušenost jiné paní B, která byla překvapená tím, co se na kurzu děje. A nechápala, jak by jí to mělo pomoci. Nechápala, že jestli chce zlepšit své vztahy, musí pro to udělat něco, co jí připadá úplně nesmyslné. Už asi 30× se chtěla rozejít a vůbec nechápe samu sebe, proč se vždy vrátí. A zase trpí. Dokonce už je připravena na své vztahy úplně rezignovat.
Když děláme pořád stejnou chybu,
nemůžeme se divit, že výsledek je pořád stejný.
Paní B odešla z kurzu těsně před koncem a my jsme na ní viděli změnu, ale ona ji neviděla. Chce přijít na další kurz, ale já si nejsem jistý, zda jí to její „otrokář“ dovolí. Protože on už ví, že když jí to dovolí, jeho vláda nad ní pomalu končí. A ona bude potřebovat velikou touhu po skutečné změně, aby ho prokoukla.
Pokud už ke mně nepřijde, paní bude jednou z těch, kteří zaplatili za kurz a podle jejího mínění jsem jí nepomohl. To se může stát i vám. Protože vždy platí pravidlo, že žádný (psycho)terapeut ani konstelatér vám nemůže a ani nesmí pomoci proti vaší vůli. A bohužel ani proti vůli vašeho otrokáře, když vás splete, že jste to vy.
Vám mé kurzy nesmírně pomohou nebo nic neudělají podle toho, zda budete bojovat za svou svobodu nebo za svobodu svého otrokáře. A dokonce jsou i otrokáři, kteří Vám uškodí, jen proto, aby měli záruku, že už ke mně nepůjdete.
Kdo je to otrokář
Otrokář je část ve vás, která nejste vy, ale nutí vás myslet si, že je. A tudíž vy děláte všechno pro svého otrokáře, i když tím popíráte sami sebe a ničíte sebe. S tímto pojmem jsem se setkal už před téměř 30 lety a už ani tehdy to nebyla novinka. Od té doby s vnitřním otrokářem pracuji vždy, když ho uvidím a když si ho chce daný klient uzdravit. Protože drtivá většina otrokářů udělá vše pro to, aby neztratili moc nad „svým“ člověkem.
A nejjednodušší cesta je daného člověka vůbec nepustit na cestu, kde může najít sám sebe. A ještě jistější cesta je, když mu řekne, že musí udělat vše sám nebo zvolí cestu, která nemůže vést k uzdravení. Takže pro otrokáře je ideální cesta třeba odmítání očkování nebo jiné bludy, které na první pohled vypadají jako cesta k uzdravení, ale ve skutečnosti je to cesta k plnému zotročení.
Zatímco u většiny lidí se otrokář projevuje tak, že jeho člověk pak odmítá zjistit, co je pravda, protože „to je přece dopředu jasné“.
Jak poznáte, že máte svého otrokáře?
Jedna z možností je, že chcete mít absolutní svobodu. Ale není to svoboda, která vám slouží. Je to svoboda pro vašeho otrokáře. Aby vás mohl zcela svobodně zotročit. A dělá to tak chytře, že sami bojujete za svou nesvobodu pod pláštíkem, že bojujete za svou svobodu.
Druhou možností je, když vy sám cítíte, že musíte dělat něco, co nechcete. A i když tato možnost vypadá hůře, ve skutečnosti to znamená, že ještě vzdorujete.
Zatímco když chcete absolutní svobodu, už nevidíte rozdíl mezi sebou a vaším otrokářem. Stejně jako v případě rakoviny nevidí vaše bílé krvinky rozdíl mezi rakovinou a vámi. Naštěstí váš otrokář vás zabije v podstatně delším čase a trpíte u toho podstatně méně, než když umíráte na rakovinu.
Dalším oblíbeným způsobem je, že onemocníte, když máte jít na kurz. Nebo se vám najednou nechce. Nebo přijdete na to, že by vám to ublížilo. A jako každý správný otrokář vás dokonce může i ocenit za to, že jste se mu podřídili. Ale rozdíl je v tom, jak se budete cítit za týden nebo za dva. Protože otrokář vám nemůže dát skutečnou svobodu. Ale zato perfektně umí před vás dávat mrkev, abyste na ni nedosáhli a pořád tlačili dál. Vy jedete tam, kam chce váš otrokář, stejně jako osel se žene za mrkví, kterou nikdy nedostane.
Proč absolutní svoboda vede k zotročení
Protože nemůžeme mít svobodu, nedýchat, nejíst, nepít. Za takovouto svobodu zaplatíme svým životem.
Ale my nemáme ani svobodu na nikom nezáviset. Zkuste si představit svůj život, ve kterém děláte úplně všechno sami. A hlavně jestli chceme pokračovat skrze naše děti, tak k tomu potřebujeme aspoň jednoho dalšího člověka opačného pohlaví. A ani kdybychom žili my dva, tak by naši potomci moc dlouho nepřežili. Podle evolučních biologů nás musí být nejméně v řádu nižších stovek, aby naši potomci nezemřeli v důsledku genetických vad, které by se kumulovaly, kdyby naše genetická informace byla jen ze dvou jedinců.
Kdo je svobodný, svobodu nepotřebuje.
Stejně jako sytý, nepotřebuje jídlo, dokud nezačne mít hlad. Ale svoboda buď je nebo není. A když jste svobodný, můžete být svobodný i ve vězení. Zatímco kdo není svobodný, chce pořád svobodu. Ale protože neví, co mu ji bere doopravdy, tak čím více chce být svobodný, tím více se od skutečné svobody vzdaluje.
PS: Paní B to zvládla. A přišla na další kurz úplně vyměněná.
