Článek
https://fikacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=684408
Ve vědě je paradigmat víc a také se nezpochybňují. Protože dojít ke skutečným paradigmatům jako v matematice, je téměř nemožné.
Ale problém nastává, když číslo 322 definuji jako 324 jednotek čehokoliv. A pak jakýkoliv součet, součin, ve kterém je číslo 322 je z principu špatně. Protože ve skutečnosti sčítám nikoliv 322, ale 324.
V tomto článku chci říct a dát pro to důkazy, že naše víra v to, že minulé životy neexistují, je dána jen přehlížením faktů, které jsou v nesouladu s paradigmatem vědy. A že nás všechny čeká revoluce podobná revoluci ve fyzice z počátku 20. století. Kdy byly v nesouladu s paradigmatem fyziky jen dvě drobné anomálie.
1. Nerodíme se jako čisté listy
Každý rodič, který má aspoň dvě děti, ví, že jsou mezi nimi rozdíly. Ale to není vědecký důkaz. Ale co jednovaječná dvojčata. Která jsou totožná geneticky a epigeneticky. Jejichž výchova je stejná. A přesto jsou dvojčata někdy až diametrálně odlišná. Už od porodu. A před porodem se to těžko zkoumá.
A já navrhuji experiment, který to může prokázat. Na myších je to v pohodě uskutečnitelné. Na lidech už to bude proti etice. Ale i tam by to šlo. Kdyby cílem etických komisí byla záchrana života už počatých, ale k smrti odsouzených embryí. Takže kdo se opováží takovéhoto silně „neetického“ kroku, tak může za několik let dokázat nade vši pochybnost, zda se rodíme jako čisté listy, či nikoliv.
Tento experiment by nevedl k záchraně jen několika desítek embryí odsouzených ke smrti, ale definitivně by ukázal, že všechny
„-ismy“ založené na této víře jsou nepravdivé a tudíž by vedl k záchraně milionů lidí. A každý další Hitler nebo Stalin by to měli těžší přesvědčit lidi o tom, že jejich cesta je ta pravá.
2. Děti, které si pamatují své věci, které jim patřily v minulém životě.
Tady je nutno říct, že nevím, jak způsobit, aby výsledek nemohl být posuzován jako falešně pozitivní. Ale už samotný fakt, že se tyto případy dějí a ty děti si nemohou nic nárokovat ze svého minulého života, je pozoruhodný. Ale chápu, že je jednodušší všechny ty případy shodit ze stolu s tím, že to ti dospělí je k tomu navedli.
3. Samotná funkčnost rodinných konstelací
Dokonce i když efekt se dá vysvětlit epigenetikou z velké míry. Ale jak je to možné, že se můžete naladit na úplně neznámého člověka a vědět detaily z jeho života, které nemáte jak získat? Naštěstí konstelace nemohou fungovat tak, že se postavíte do toho člověka a hned budete vědět číslo jeho karty, PIN a přihlašovací údaje do bankovnictví. Ale několikrát se stalo, že dva lidé si stoupli do mého problému, zjistilo se, že to bylo mé vnitřní dítě a oni oba, bez toho, že o sobě věděli navzájem nebo bez toho, že by věděli, co se v mém životě dělo, tak se oba zastavili v stejných věcích, které byly pro mě důležité. A třeba až podruhé mi došlo, co se tam tehdy vlastně stalo. A proto se to stalo jen několikrát, protože většinou stačí, když se to stane jen 1×.
Stejně tak se stalo, že se danému člověku nelíbilo, co tam viděl. Myslel si, že já chci použít konstelace proti němu. Tak jsme to vyřešili tak, že představitel vystoupil z role a daný člověk si vybral „svého“ představitele z tábora těch, kteří s ním souhlasili. A představte si, co se stalo. Ten nový představitel řekl plus minus to stejné. I když on, dokud byl sám sebou, tak souhlasil s tím, že je to blbost. Co pak, když byl v roli, věděl, že to blbost není.
Podobných věcí je víc. Třeba příklad, kdy žena v dospělosti má úplně jiné chutě než když byla dítě. A i to se v konstelacích projeví.
4. Dá se udělat výzkum, který ukáže, že člověku se uleví
přesně v tom okamžiku, kdy mrtvá část z něho odejde do světla. Neumím ho ale udělat dvojitě slepý. Protože konstelace nejsou pilulka, kterou lze podat a lze dát placebo, aniž by o tom věděl jak klient, tak jeho „lékař“.
Až se najde vědec, který bude mít odvahu zjistit pravdu, je moc vítán.
