Jak mám odpustit tomu, kdo mě znásilnil?

Ale na druhou stranu vás budu vždy varovat, když se tak rozhodnete.
Stejně tak i vy můžete nadále ničit svůj život tím, že neustále budete podvědomě zažívat své znásilnění den za dnem, měsíc za měsícem.
Protože dokud pravdivě neodpustíte svému … (jméno pro toho člověka si doplňte sama, mě napadlo jedno jméno, které je v solidním článku nepřípustné), bude vás jeho čin pronásledovat pořád. A to, že ho odsoudí, vám pomůže velmi málo nebo vůbec.

Rozumím vám. A přesto vám musím říct, že přesně tuto možnost nemáte.
Můžete si myslet, že netrpíte, přestat na své utrpení myslet, vytěsnit své utrpení. Ale tím to jen přesunete na svou podvědomou část. A tahle část bude trpět tím více, čím vy víc budete chtít netrpět. Představte si, že máte své druhé já, o kterém už teď nevíte a které tím pádem bude ještě víc samotné. A tahle vaše část bude každý okamžik života prožívat ten nejbolestivější okamžik vašeho znásilnění. Ve dne i v noci. Pořád. Není vám jí líto? Mně ano.

Dokonce se domnívám, že tato vaše část bude trpět víc než pachatel ve vězení. Je to nespravedlivé? Ano. Ale pravidla vesmíru to tak chtějí. A my se můžeme vztekat, bojovat s tím, nesouhlasit, ale nic s tím nenaděláme.
Jestli on bude trpět, vy nemůžete ovlivnit. Můžete se jen postarat o to, jestli bude ve vězení nebo ne. Ale své vlastní utrpení máte ve své moci. A čím dříve zjistíte, že vaše utrpení nesouvisí s jeho utrpením, tím dříve budete mít možnost ze svého utrpení vystoupit. Chápu, že mi nevěříte. Ale už jsem viděl důsledky utrpení žen, které byly znásilněny v minulých životech tolikrát, že nevěřím, že by pro současné znásilnění platily jiné zákonitosti. A proto vás upozorňuju: Když si to neuzdravíte teď, budete to stejné žít i příště, ale už nebudete vědět, proč to tak máte.

že je třeba na konec odpustit vašemu pachatelovi, vedou jen k prodlužování vašeho utrpení za hranice vaší smrti a pokračování do dalšího života. Takže je mnoho psychoterapeutek, které vám budou chtít pomoci. A bude to trvat a nakonec vám bude lépe.
Ale promluvte si s jejich „vyléčenou“ klientkou. Má spokojený vztah? Nebo je sama? Nebo je (v důsledku neuzdraveného vztahu k mužům) lesba? Má děti? Nebo je nechce a ani neví, že je to důsledek neuzdraveného znásilnění. Když má vztah, může se o svého muže opřít?
Pokud je šťastná ve svém vztahu s mužem, pak to znamená, že daná žena je vyléčená.
Pokud je to jinak, nežije svůj život, ale život svého utrpení. Je stále připoutaná ke svému násilníkovi. A čím více mu chce ublížit, tím více je k němu připoutaná.

Proto mulsíte většinu „trestu“ udělat samauštění neznamená, že se na něj nemohu zlobit. Naopak. Udělejte cokoliv. Ve svém vnitřním světě = ve své představě, se mu pomstěte kolikrát potřebujete.
Jenže většina lidí nechce vracet zlo zlem doopravdy a sama. Chceme aby to udělal někdo za nás. A pak jsme překvapení, že trest nebyl dost velký. My si nechceme vzít zodpovědnost za to, že bychom pachatele potrestali sami. Aspoň ve své představě. (Víc není potřeba a hlavně msta by vedla k vašemu odsouzení)

A když ho neuděláte dost velký, tak ten trest tam bude pořád. Uvnitř vás. A když ho nechcete namířit na něj, tak se sám namíří na vás.
Bohužel trest je potřeba, ale aby se to nezvrhlo v krevní mstu, tak to udělejte ve svém vnitřním světě. Tam se mu můžete pomstít bez ohledu na něj, na zákony našeho světa. Klidně ho vykastrujte každý den. Až přijde klid a pochopení, pak to můžete vzít zpět. Na rozdíl od skutečné kastrace, kterou byste nikdy nemohla vzít zpět.
Pomstěte se mu. Tolikrát, kolikrát je třeba. Aby pak přišlo odpuštění a klid. Když klid nepřijde do měsíce, navštivte rodinnou nebo hlubinnou konstelatérku. Protože rozumím tomu, že muži asi nebudete věřit.
Protože dokud mu neodpustíte, pořád jste s ním spojena. A protože nejste spojena láskou, tak vám to spojení ubližuje.

Protože čím osamělejší je vaše podvědomá část a čím víc to vy nechcete prožívat, tím víc ubližujete svému tělu. Naštěstí rakovina má hodně dlouhou dobu, než se projeví. Klidně 30 let. Ale když svou nenávist živíte aniž o tom víte, tak pak se nemůžete divit, když vaše nenávist vzplane (akutní zánět, pak chronický) a nakonec vás pohltí (sebenenávist, sebeubližování, psychiatrie, rakovina).
Chcete svému násilníkovi dát všanc i svůj život po tom, co vám udělal? Pokud ano, pak klidně nenáviďte.
Ale jestli máte sama sebe ráda, pak se uzdravte. A bohužel v případě znásilnění je nejlepším důkazem, že jste se uzdravila, váš vztah k vašemu násilníkovi.
Až budete sama vnímat, že je váš nejlepší učitel, pak je jisté, že jste v pořádku. Ale musí to být pravdivé. Nesmí to být proto, že vám to já říkám.

Když byste řekl lékaři před 50 lety, že běžně umíme léčit rakoviny, na které se ještě před 50 lety umíralo, taky by vám nevěřil. A protože celá psychosomatika je pořád ještě na začátku, tak je absolutně pochopitelné, že nemáte důvěru. I když vím, že rodinné konstelace mohou s tímto tématem pomoci, tak se dostat tak daleko, pokud vím, se neděje moc často. Hlavně proto, že dané ženy nejsou připraveny na to, slyšet celou pravdu.
Ale jestli jste vy připravena, tam vím, že samotný proces uzdravení může trvat i jen několik hodin. Ale to všechno před tím, než jste připravena slyšet celou pravdu, může a pravděpodobně i bude trvat roky.
Když jsem měl před skoro 4 lety mrtvičku, už jsem věděl, že až se uzdravím, budu vnímat svou mrtvičku pozitivně. Ale i přesto představa, že bych já měl mrtvičce děkovat, byla tak neuvěřitelná, že jsem si říkal, že to není možné. A měl jsem nejen mrtvičku, ale díky ní přišly i deprese.
Vím, že můj příběh je s vaším nesouměřitelný. Ale jestli chcete, můžete se jím inspirovat. Protože jsem mohl nenávidět celý svět za to, co se mi stalo. A já jsem místo toho radši pracoval na tom, co já mohu ovlivnit. A teď už vím, že moje mrtvička je mým největším učitelem. A vám přeju, abyste si vaše znásilnění uzdravila natolik, že můžete propustit sebe z jeho vlivu. Bude to trvat. Ale vy za to stojíte.