Článek
Manžel je ale usazenější a tohle nepotřebuje. Jelikož mi bylo necelých 15 let, když jsme se poznali tak já nic takového nezažila, nikdy jsem nikam pařit nechodila, neměla jsem asi potřebu, ale teď ji mám. I co se týče zkoušení sexuálních zážitků s jinými, manžel byl můj první, jako by se ve mě nahromadila ta nevybouřenost za všechny ty roky. Manžel ode mě očekává dospělé chování, kterého já bohuželnejsem nyní schopná. Jinak spolu vycházíme po všech stránkách, ale v užívání si života se naše představy rozcházejí. A já nevím, jak dál. Manžel je jediná má rodina. Jsem na něj zvyklá a nechci být bez něj, na druhou stranu chápu, že nemůže čekat na to, až já se vyblbnu. Máme spolu hypotéku, děti zatím žádné, přemýšlím, že bych si našla nové bydlení a byli bychom každý sám. Třeba bysme, zjistili, že nám je bez sebe lépe a nebo taky ne, ale mám pocit, že pokud zůstaneme v tom, jak to je teď, bude to horší a horší. Přijde mi, že se odcizujeme a každý má teď o svém životě jiné představy.
Je těžké se naplnit tím, co není
Problém je v tom, že si myslíte, že o něco přijdete, když si teď neužijete toho, co jste si neužila, když vám bylo třeba 18. A je to zcela přirozené. Když byste to neudělala, tak si pořád budete říkat: Jaké by to bylo, kdybych si to bývala užila. Zatímco my starší už víme, že tím nic důležitého nezískáte. Ale to víme hlavně proto, že jsme si to užili. Takže nikdo nemá právo vám říkat, jaká byste měla být. Ale bohužel váš muž vám nerozumí. Také jak by mohl, když chcete mít sexuální zážitky s jinými. Ještě mu není odhadem tak 225 let, aby pochopil, že mu chcete odlehčit od povinnosti mít pravidelně sex. A navíc pořád věří, že by si lidé měli být věrní, když už jsou manželé. Ale nechápe to, že to skutečně potřebujete. Když si nechcete ještě na smrtelné posteli vyčítat, proč jste měla jediného muže ve svém životě. A bohužel se stává víc vaším rodičem než vaším partnerem („Manžel ode mě očekává dospělé chování“). Zatímco kdyby byl dospělý, tak by si spíš všímal toho slova „bohužel“, které hned potom navazuje.
Co vám chybí doopravdy?
Hluboko uvnitř toužíte po muži, abyste s ním byla skutečně ženou. S velkými písmeny, protože to dokáže jen velmi málo žen.
Kdyby váš manžel byl skutečně dospělý muž (psáno s velkými písmeny, protože to je něco jiného než osoba mužského pohlaví), tak by si vás uměl vzít tak moc, že byste se v něm úplně rozplynula a vy byste díky tomu neměla chuť na jiné muže. Že to neznáte? Není divu. Tahle dovednost se nezískává věkem, ale tím, že muž naplňuje sám sebe. Tím, že se učí jít proti proudu, že si ustojí svou pravdu, třeba i proti celému světu. A to je nemožné, dokud si muž neuzdraví své strachy, které se projevují mimo jiné tak, že si neumí vzít ženu tak, že se v něm rozplyne. Mě to třeba trvalo do 50 let, než jsem se to naučil. A teď je moje žena šťastná a je ráda za to, že mi smí patřit. Protože až tehdy může jít žena do ženské energie. A to umím naučit. A nemusí to trvat 30 let, jako u mě. Vy potřebujete muže, který si vás buď naplno emocionálně vezme nebo aspoň vám porozumí. A držím vám oběma palce, aby to zvládl váš muž. A když se to nebude chtít učit? Pak máte výhodu, že nemáte děti. Takže se klidně můžete rozejít. Protože jste si nikoho k sobě nepřipoutali.
A klidně udělejte mezikrok. Protože když ve vašem vztahu nic nezměníte, stejně skončíte rozvodem. Zatímco když vezmete problém jako budíček, tak můžete svůj vztah posunout na vyšší úroveň a pak zase dalších 5 let žít bez problémů. Kdy zase přijde další budíček. Proto většina vztahů končí rozvodem do 7 let. Protože nepochopili, že problém je budíček. A ne neřešitelný problém, který znamená, že se máme rozvést a jít si hledat jiného.
