Můj muž ode mě odešel. Kdo za to může?

Ale já už vím, že za to mohou oba. A současně nikdo. A úplně nejpřesněji: Může za to falešné já toho muže, které mu neumožňuje mít vztah. Které mu poslalo pocit: Tenhle vztah taky není ten pravý.

Tohoto muže už znám dlouho. A tak jsem počítal, že když mu řeknu, že to nebyl on, ale jeho falešné já, kdo ten vztah ukončil, rozsvítí se mu a bude za hodinu vyřešeno. To je průměrná doba, za kterou se dá vyřešit normální problém u člověka, který ví, jak na to.

Ale on místo toho, aby poslal falešné já pryč, má soucit se svým falešným já. Protože on má své falešné já víc rád, než sebe. A po chvilce už oba vidíme proč. Protože je to jeho babička, která má o něj strach. A on jí věří, že žádný vztah s žádnou ženou nemůže být tak pohodový a klidný jako vztah s jeho babičkou, která po něm nikdy nic nechtěla. A jen o něj pečovala, když byl malý.

A přitom do tohoto okamžiku ani nevěděl, že babička má na něj tak velký vliv. On vůbec nevěděl, že je s „ní ženatý“. On jen věděl, že každý vztah není ten pravý. A to je ten důvod, proč my všichni žijeme v zajetí svého falešného já a ani o tom nevíme.

Ale má v sobě něco, co si myslí, že on je malý. A tomu něčemu se říká jazykem psychologie zvnitřnělá babička. A podle psychologie je to součást mně.
Ale podle mých poznatků je to část babičky, která mu jen ubližuje. Protože část babičky má být u babičky a ne u něj. Protože to není jeho skutečné já, ale něco, co se za něj vydává. Ale protože v dětství mu pomáhala, tak i on se svými zkušenostmi si ji chce nechat u sebe. Ale tím pádem nikdy nedospěje. A bude žít život malého chlapce, který se bojí závazků.

tak by si uvědomil, že už je dospělý muž. Sice chodí do práce jako každý dospělý, ale bojí se mít vztah s vysvětlením dítěte:

Ale já už jsem ve vztahu 6 let a ještě se mi to nestalo. A moje žena, když jsme se o tom bavili, tak ani ona nemá pocit, že by něco kvůli vztahu se mnou musela dělat.
Samozřejmě musím někdy dělat to, co nechci. Ale kdybych byl sám, dělal bych to stejně nebo ještě více.

U mě je to zcela pochopitelné. Ale u mé ženy se i já divím, že má takový pocit. A jediné vysvětlení, které pro to mám, je že je to dospělá žena v ženské energii, kterou baví péče o mě a miluje mně. Zatímco jiná žena by se se mnou už dávno rozešla, protože by jí vadilo, že kuchyň znám jen z doslechu.
Ale ona si velice váží toho, čím já přispívám do našeho vztahu: Mám pro ni pochopení v každé situaci a vážím si jí. Ani já si nedovedu představit, jak moc jí dávám, když jí dávám bezpečí, lásku a jistotu, což nedostala ani od svých rodičů ani od svých partnerů.
A něco podobného je schopen dát i tento muž. Ale protože víc věří své zvnitřnělé babičce, která ho vidí jako malinkatého, tak se obává, že není připraven na vztah. A ten malý nemůže být nikdy připraven na něco, co se získává léty dospívání. A tím mu jeho babička ubližuje: Tím, že mu nedovolí dospět.

Buď dá přednost svému životu a možná se vrátí k té stejné ženě. Ale teď už bude vědět, že ne každý pocit, který má, mu slouží.
Nebo bude pokračovat ve svém vztahu se svou babičku a nikdy žádný jiný vztah pro něj nebude tak krásný, aby kvůli němu opustil svou babičku. Tak mu držím palce, aby se rozvedl se svou babičkou a konečně mohl mít úžasný dlouhotrvající vztah. Ale přijmu ho i s tím, že se rozhodne pro svou babičku.

Protože já věřím, že můj kamarád nakonec uvidí realitu a rozhodně se žít v ní a ne svém snu.
A i kdyby to tak nebylo, já chci, aby věděl, že má ve mně spojence. Protože člověk, který se rozhodne proti sám sobě, potřebuje vidět, že až se bude chtít vrátit, má kam.
A stejně tak má spojence i jeho bývalá žena. A protože ani jednomu nebude lépe, dokud si to oba neuzdraví, tak jim oběma chci pomoct, i když nevím, jak to dopadne s jejich vztahem. Ale vím, že až to bude, budou oba vděční za svou zkušenost. A oba se posunou dál, aby byli schopní mít trvalý, láskyplný vztah. Ať už spolu nebo každý s někým jiným.

Protože jsme o tom mluvili s mou ženou, najednou jí došlo, že ona ještě nevystoupila ze své role. Protože hned při příchodu jsem ji zaúkoloval tím, aby si stoupla do toho, proč jsem naštvaný na jednoho člověka, který po chce radu, aniž by pochopil, že já nesloužím jako advokát jednoho člověka proti druhému. Já vždy chci to nejlepší pro obě strany a tak je mi nemilé, když mám věřit jednomu člověku v tom, že jeho bývalá je strašná a chce mu ublížit. Ani si nejsem jistý, že jsem naštvaný, ale tomu druhému se to tak muselo jevit.
Já jsem spíše vyděšený z toho, že jsem zatažen do sporu dvou lidí a třeba jeho manželka je milá žena, kterou on ale dohnal k tomu, že se musí chovat jako fúrie. A stejně tak jsem možná právě odehnal muže, který potřebuje pomoc, protože má fúrii a beze mě to nezvládne. A to bych byl velice nerad, protože vím, že když se žena rozhodne se pomstít muži, muž proti ní nemá šanci.
A najednou nám oběma bylo jasné, co se stalo. Protože moje žena, když je to skutečně ona, nemá potřebu hledat viníka a místo toho hledá řešení. Zatímco tento muž je posedlý hledáním viníka. Protože on nechce uvidět svůj díl viny. A mě došlo, že

Jediný rozdíl je ten, že v konstelacích si dobrovolně stoupáme do rolí, abychom pochopili svůj život a uzdravili ho a po uzdravení z nich vystupujeme. Zatímco v běžném životě si nedobrovolně stoupáme do svého falešného já a neumíme z něj vystoupit.
A protože falešné já nás ovládá natolik, že jsme schopni vběhnout hrobníkovi na lopatu a usmívat se přitom, jak nás hrobník hází do hrobu. A zlobit se na ty, kteří náš chtějí zachránit.

Falešné já 30% Němců způsobilo válku

A proto Němci v roce 1932 volili NSDAP, aby je zachránila a těch 30% lidí nevidělo to, co viděli lidé, kteří věřili faktům. Protože tak moc věřili svému parazitickému já, že jakákoliv fakta byla nepodstatná. A tak to museli Němci uvidět za 13 let. A jenom ti, co brutální násilí přežili.
A lidé, kteří se bojí vztahů, vůbec netuší, že vztahů se bojí, protože věří a mají víc soucitu se svým falešným já, než se sebou.
A jejich bývalé partnerky si kladou otázku Proč a vůbec netuší, že příčina by mohla být takováto. A že na tom nenesou žádnou vinu.

Každá jiná dvojice to bude mít jiné. Ale princip je stejný: Za nic nemůžeme my. My děláme to nejlepší, co můžeme.
A současně za všechno, co se nám děje, můžeme jen my. Protože až tehdy se můžeme osvobodit. Dokud hledáme vinu v druhých, nemáme šanci se změnit. A když si dáme možnost to uvidět, tak pak vždy uvidíme, že za to, co se nám děje, může buď naše vnitřní dítě nebo falešné já. A budete se zlobit na vaše tříleté miminko, když nebude umět být dospělé?

aby se druzí mohli poučit, dostal jsem tuto odpověď: „Nechci ze sebe dělat někoho, kdo za nic nemůže a schovává se za to, cos takhle napsal.“
Ale já ho nechtěl chránit. Prostě takhle fungujeme my všichni. My si myslíme, že rozhodujeme o svém životě a faktem je, že o našich životech rozhoduje falešné (neboli parazitické) já a my mu všechno věříme, i když to není pravda. Proto lidé věří na placatou zemi, mají schizofrenii nebo věří, že Putin, Babiš nebo Fiala je spasitel nebo nositel všeho zla. A když máme štěstí, tak nevěříme žádnému z těchto bludů, protože máme falešné já, které věří jiným bludům. Třeba, že nejsme milovatelní, že si nezasloužíme štěstí, že nemůžeme svůj život změnit, že musíme trpět atd.

pak je logické, že bojujeme srdnatě za své falešné já a ani nás nenapadne, že když bojujeme za něco, co nejsem já, tak ztrácím sám sebe.
Naštěstí už tady je znalost, jak se můžeme postavit skutečně za sebe proti svému falešnému já. Ale většina lidí to nechce a nemůže slyšet. Protože jejich falešné já nechce ztratit nad nimi moc.

Já jsem sem původně napsal jen půlku problému. Takže mě mile potěšila odpověď od ženy: „Pokud to chápu dobře, nesu úplně stejnou zodpovědnost za to, že jsem si takového muže přitáhla k sobě. Pokud bych měla v sobě téma partnerství zdravé, tak by takovýto muž do mé blízkosti nevstoupil. Vzhledem k tomu, že mě zajímal hned od první chvíle, je mi jasné, že je v mém životě důležitý, že se s ním (skrze něj) můžu něco naučit. Což se děje právě teď. A je mi jasné, že se to s dalším mužem bude opakovat, pokud si to nevyřeším. A že takových mužů je v mé minulosti už pěkná řada :-)) A teď jsem v energii, kdy nemám strach, to měnit :-) Děkuji za tvou práci.“

Včera mi muž zavolal: „Martine, děkuju. Když jsi mě upozornil, že ne každý můj pocit, je skutečně můj a sám jsem si ho uzdravil, tak jsem zjistil, že ji pořád miluju. Ulevilo se mi. Tak moc ti děkuju, protože kdybys to neudělal, já bych pořád hledal tu správnou ženu a nenašel bych ji. Protože já jsem věřil svým pocitům a tenhle se tvářil, že je můj. Asi nejvíc pomohla tvá věta, že mám právo si zničit svůj život. A mě došlo, že máš pravdu. Ale tím, že jsi mi dal tu svobodu, tak mi došlo, jak by asi můj život vypadal, kdybych dal přednost „svému“ pocitu před sebou. Tak jsem si včera se ženou povídali a ona mi řekla, že se na mě nezlobí a že můžeme zase zkusit být spolu. A já k ní teď cítím, co jsem nikdy k žádné ženě necítil.“

Tohle je speciální případ. Ten muž už si umí pomoct sám. Ale dokud neotevřel téma: „Co mi brání mít vztah“, já mu nemohl pomoct. Protože bych zasahoval do jeho života. Ale když mi ta žena poslala mail, jen aby se svým trápením nebyla sama, tak mi došlo, co za tím asi bude. Ale zase jsem mu nic neříkal. Ale protože ten příběh se týkal i jeho, před zveřejněním si ho přečetl. A to spustilo lavinu, na jejímž konci už může být ve vztahu. A já nevím, jak dlouho jim ten vztah vydrží. Ale jsem si jistý, že dva lidé se dostali z úrovně „žádný vztah nemám a nemůžu najít“ aspoň na úroveň „krátkodobý vztah můžu mít“. A protože oba na sobě pracují způsobem, který funguje, tak doufám, že nakonec se dostanou na úroveň „jsem šťastný ve vztahu“. Což mohou všichni. Stačí si uzdravit to, co jim v tom brání.