Návod pro klientku, se kterou chce mít sex pan psychoterapeut a ona s ním

Když mám problém se staršími muži, vyberu si ženu terapeutku (která není na ženy). Jedině v takovém případě mám stoprocentní jistotu, že budeme řešit příčinu a ne ji prohlubovat.
Když si vybrala staršího muže terapeuta, chtěla muže, se kterým by si uzdravila svůj problém. Ale když ona se do něho zamilovala (kdyby to tak nebylo, proč by s ním spala?) a on blbec taky. Takže náznaky toho, že je mezi nimi víc, než jen terapeutický vztah neviděla a ani nechtěla vidět.
A co teď? Jít proti svému srdci a jít za jiným starším mužem, než kterého teď miluji nebo s ním mít sex a doufat, že on v něm bude chtít pokračovat?

Tady pan psychoterapeut selhal dle psychoterapeutického pohledu na svět. Podle tohoto pohledu je psychoterapeut skoro bohem, který nemá mít lidské potřeby a když je má, tak to znamená zneužití moci nad ubohou klientkou, která nemá žádnou moc nad svým životem a tudíž je bezbrannou loutkou v moci každého psychoterapeuta. Já nejsem psychoterapeut, takže vidím svět jinak a podle mě se potkali dva lidé, kteří měli každý své potřeby a protože paní je svéprávná a dospělá, tak vidím i řešení jinde, než v zákazech.
Problém podle mě není v sexu, protože ten byl dobrovolný a chtěný z obou stran. Ale v tom, že paní si myslela, že je tím pádem ten muž jen její. A tady selhal pan psychoterapeut hned 3×.

bylo v tom, že díky svému chtíči jí zapomněl říct, že nechce vztah s klientkou, ale milenecký vztah se ženou, která ví, že on nezneužil své moci nad ní. A kdyby tam byl jen náznak možnosti, že ona to tak bere, tak by ji měl poslat pryč. I když mu srdce krvácí, protože mít jakýkoliv vztah s člověkem, který chce za všechno obvinit druhou stranu, je jako podepsat si předem rozsudek.

je, že chtěl jen sex. Je vidět, že i když je více, než 2× starší, než klientka, co se týče znalostí opačného pohlaví je on ten slabší. Protože chtít jen sex může jen žena. Když to chce muž a neřekne to jasně a zřetelně a ještě tak 5× potom, tak je vinen za to, že to chtěli oba a může být šťasten, že klientka se chová férově, protože ho klidně mohla obvinit ze znásilnění.

bylo když se rozhodl, že už jí nechce. Místo normálního rozchodu se k ní zachoval jako ke své klientce. Ale jeho žena (kterou se stala v okamžiku sexuálního spojení) potřebuje, aby z něho cítila, že je pro něj víc, než jen hračka na jedno použití. A to jí nejen nedal, ale dal jí opak toho. A to byla ta věc, která mu zlomila vaz a předtím jí změnila její „lásku“ v nenávist.

Podle mě neměla žena šanci to udělat správně. Protože její osobnosti dominuje podle mě něco, co to takhle chtělo. A dokud si tohoto „parazita“ neuzdraví, tak nemá šanci.
Samozřejmě v ideálním světě by si vybrala psychoterapeutku nebo muže, který by byl odolný vůči jejímu kouzlu.

V tomhle smyslu pan psychoterapeut selhal. Ale ne proto, že porušil zákaz. Ale právě proto, že ten zákaz dodržoval desítky let. A jakýkoliv zákaz, který dodržujeme ne proto, že ho chápeme, ale proto že musíme, roste a roste.
Můžete si představit, že na začátku byl ten zákaz jako malé štěně. Bylo snadné ho dodržovat. Ale protože zákaz je proti lidské přirozenosti a není pochopen, proč je, tak tím, že je popírán a nereflektován, tak se zvětšuje. Každou ženou, na kterou daný psychoterapeut pomyslel a nezpracoval si to, roste. A stane se psem. Pak hafanem. A po desítkách let potlačování vyroste do oblak. A pak ani pan psychoterapeut neměl šanci, porazit svůj zákaz, který měl třeba 10 km do výšky a 20 km do dálky.

Což je nezbavuje jejich viny a nutnosti se kát a jít do vězení. Ale dokud je budeme vidět jako ta monstra, tak děláme monstra z každého, kdo je aspoň trochu lidský a současně nebere příkaz jako něco, co mu pomáhá, ale jako příkaz.
Takže pan psychoterapeut udělal aspoň to, že ukončil terapii a tím formálně svůj zákaz neporušil.

Protože nenabídla řešení ani klientce ani psychoterapeutovi. A po dlouhém nucení nakonec byla přinucena vyloučit svého člena, aniž by jakkoliv reflektovala, že na celém problému má největší podíl ona sama.

To mi nepřísluší. Ale mohu říct, co bych udělal já.
Zaprvé bych se podíval, jestli mí členové jsou lidé nebo roboti. Pokud by to byli roboti, všechny bych přeprogramoval a bylo by.
Ale protože jsou to jen lidé, tak bych nahlas řekl: Psychoterapeuti jsou jen lidé. A jestli tito lidé mají v důsledku mé neschopnosti nevyřešené vztahy, tak to musím vyřešit já. A jestli toho nejsem schopna, tak chci dát každému mému členu možnost si to vyřešit v rámci supervize.
Ale k tomu musím pro svého člena být důvěryhodná. Takže odděluji svou supervizní činnost od své trestající části tak razantně, že každý můj člen si může JAKÉKOLIV pochybení řešit, aniž by o tom věděla má trestající část.

je v tom, že my nevěříme, že za jakékoliv zlo může jen jedna strana. Takže kdybych já vedl „asociaci Hlubinných konstelatérů“, tak bych pozval obě strany na společnou konstelaci. A kdyby žena na to nepřistoupila, tak bych pozval jen ji a nabídl bych jí konstelaci třeba na téma „Co můžu udělat pro to, abych se necítila zneužitá“. A všechny důvody, které by ji vedly k nutnosti odplaty bych s ní vyřešil.
A nakonec bych měl klientku, která by za svou zkušenost byla ráda, protože bez ní by nemohla zažít ten úžasný stav, v jakém je teď. A jako součást trestu by to celé zaplatil pan psychoterapeut,

A pro něho bych udělal konstelace třeba na téma: „Co ve mně mě přinutilo mít s ní sex?“ A v ideálním případě by on našel svého „loutkáře“ a byl by od něho osvobozen.
V každém případě bych chtěl, aby nejméně ona a ideálně oba ve mně viděli toho, kdo jim chce pomoct. Protože skutečná pomoc pro jednoho znamená pomoc i pro toho druhého.
Zatímco domnělá pomoc pro jednoho znamená ublížení druhému. Pokud této větě nerozumíte, tak tím jen říkáte, že něco takového jako skutečnou pomoc neznáte a proto si musíte vybrat, zda budete bojovat za ženu nebo za psychoterapeuta. Ale tím se vzdalujete od možnosti, jak jim oběma skutečně pomoci.

musí nejdřív bojovat za svého člena (proto na začátku všechny maily skončily ve „spamu“) a když už to nejde, tak musí podle svých stanov vyloučit psychoterapeuta, který nedodržel zákaz. Ale skutečně dobří psychoterapeuti ví, jak je těžké dodržet zákaz, když celá osobnost muže se chce chovat jako muž a jen malá slupka osobnosti psychoterapeuta tomu chce zabránit.

Dokud si klientka nepostaví konstelaci na téma: „Co ve mně chtělo ublížit panu psychoterapeutovi“ nebo se tímto tématem nezačne zabývat se svou psychoterapeutkou, zůstane v pozici oběti. A jako správná oběť nikdy nebude spokojená. Obzvláště když uvidí, že její „pachatel“ dál pracuje, jakoby se nechumelilo. A jeho vztah mu funguje aspoň navenek.

si může postavit konstelaci třeba na téma: „Co mě nutí, abych si zkazil svůj život.“
A protože to asi neudělá, tak bude čekat na další úder od života, který přijde rychleji, když mu klientka odpustí. Takže paradoxně neodpuštěním klientka podporuje v psychoterapeutovi to, co nejvíc nechce.