Článek
Ale když mám možnost si zvolit mezi pravdivým myšlením nebo falešně pozitivním, tak já si vždy vyberu pravdu. I když mi to někdy trvá dlouho. Protože je snadnější žít v falešném světě.
Proč někdo vůbec myslí negativně, když všechny knihy říkají, že mu to škodí?
Když někdo myslí negativně, vždy k tomu má důvod. Prostě žije ve světě, kde jsou jen samá negativa. A proto těmto lidem nestačí moudrost knih, navíc když je falešná.
Ale jak je to možné? Když ten člověk má objektivně všechno?
Ale jeho vnitřní dítě žije ve světě, kde je všechno špatně.
Znám ženu, která je bytostně přesvědčená, že ji nikdo nemá rád. I přesto, že se o ni stará její rodina, má sousedku, se kterou si může popovídat, má faráře, který si pro ni najde čas. A i když jsem proti pozitivnímu myšlení, vůbec mi nedošlo, že vlastně když ji nutím, aby přijala realitu, jaká je, tak pro její vnitřní dítě dělám falešně pozitivní myšlení. Protože její vnitřní dítě nežije tady a teď. Ale tehdy.
A mě se zatím nepodařilo zjistit, co se tehdy stalo a kdy bylo tehdy, protože mi k tomu nedala svolení. A já už teď rozumím tomu, že i když je jí 80, tak se pořád chová jako malé dítě. Protože kromě okamžiků, kdy je jí dobře a kdy je trochu dospělejší, tak je pořád malé ukňourané dítě v těle 80 leté ženy.
A už rozumím, proč jakoukoliv snahu, aby porozuměla důsledkům svého chování, bere jako osobní útok na sebe. A od té doby, kdy mi to došlo, tak došlo k úžasné proměně našeho vztahu. Takže pořád ji ani já nemám rád (podle ní), ale už je tam přesto vidět veliká změna.
Když je negativní myšlení prospěšné
Dcera této ženy říkala: Neboj se, tím si to přivoláš. A ukázalo se, že je lepší žít ve strachu, než ho potlačovat, obzvláště takhle agresivně.
Protože její dcera už zemřela. Protože nesnesla svůj strach, ani strach své matky. A kdyby se bývala zabývala svým strachem, tak by zjistila, že strach nebyl příčinou. Ale že ji varoval před tím, co bylo před ní. Ale ona svůj strach nebrala jako svého pomocníka, ale nepřítele. A tak ztratila možnost svou nemoc uzdravit dříve, než přišla. Protože nejlepší smrtelná nemoc je ta, která se uzdraví dříve, než přijde. A všechny těžké a nepříjemné věci se v našem životě nejdříve projeví jako strach. A my ho 1. uzdravíme, 2. potlačíme, jako to udělala dcera nebo 3. ho necháme být.
A až teď mi dochází naplno, v jak nesnesitelně těžkém stavu žije její vnitřní dítě, když ta dospělá paní od něj nepřevzala vládu nad sebou. A je jedno, jak veliké bylo jeho utrpení objektivně. Protože subjektivně bylo největší na celém světě. A proto má paní právo se zlobit na celý svět. A naštěstí se její dceři nepodařilo ji přesvědčit k pozitivnímu myšlení, protože v tom případě by tady byla paní ještě méně, než dnes. A teď už vím, co musím udělat, abych paní pomohl. Skočit za ní do těch největších sraček. A zůstat tam s ní tak dlouho, dokud nebude chtít vyplavat ven. I když se všichni ezoterici světa spojí, aby v tom viděli můj problém.
Ale současně musím být schopen do těch jejích s… se nezapojit. Abych byl schopen vyplavat. Až bude ten správný čas. A veliká výhoda je, celou tu dobu můžu zůstat současně nahoře. Když už nebudu vidět sračky, ale to, co je za nimi. Její čistou duši.
Anebo ji mohu odmítnout jako manipulátorku, narcistku.
Ale tím bych nejvíc ublížil sám sobě. Protože tím bych současně odmítl i sám sebe. Protože my jsme všechno. A zejména to, co nám vadí na druhých, jsme my. Přesněji řečeno naše část, kterou nechceme vidět a kterou raději zašlápneme. A vždy když něco zašlápneme venku, totéž zašlápneme i uvnitř nás. A nám je lépe. Ale za tu cenu, že něčemu uvnitř nás je mnohonásobně hůře.
