Příběh znásilnění, které vedlo k dalšímu utrpení nevinných

Mám jednu klientku, která si hodně prochází znásilněními. Ale ne v tomto životě, to by asi za mnou, jako za mužem, nepřišla. Také není náhoda, že poprvé odešla a znovu přišla až asi po 4 letech. Poprvé se pravdy, kterou ode mě slyšela, bála, i když se vůbec nejednalo o pravdu o znásilnění.
Když za mnou přišla podruhé, měla za sebou 2 zničené vztahy a tak moc ji to táhlo k jejímu bývalému, o kterém ale věděla, že kdyby se k němu vrátila, tak by si tím velice ublížila, že už byla připravená slyšet pravdu.

Poprvé jsme se k tomu tématu dostali skrze to, že ona viděla v tom, co jsem řekl já, něco úplně jiného. A i když už mne v této době znala docela dost, tak málem odešla z kurzu. Ale kdyby odešla, tak by si ublížila, protože pravda může ublížit, když si ten druhý myslí, že říkám něco jiného, než co doopravdy říkám.
Ale naštěstí to nakonec uviděla, když jí všichni ostatní řekli, že jsem neřekl nic, co by mělo jí nebo jakékoliv ženě ublížit. A tak začala její těžká cesta jejími znásilněními v minulých životech.

A dnes jsme se dostali ke stejnému problému, ale bylo to pro její méně než 5letou dceru, protože od ní dostala vědomé i nevědomé požehnání, aby jí pomohla s její bolestí v krku. Takže si stoupla do „příčiny onemocnění její dcery“.
A přišla na to, že její dcera byla v minulém životě násilník, který ublížil nejméně 3 ženám.

Zde musím říci, že kdo chce lidem pomoci, musí je naučit odpouštět. Když nepomůžete danému člověku odpustit (si), tak v tom případě přístup ke znalostem o svých minulých životech Vám nepomůže, ale vyloženě uškodí.
Příklad toho, jak se dá znalost minulých životů zneužít, nám dává kutnohorský léčitel, který sám zemřel a ještě k tomu musel zneužít své 2 oběti. A navíc nepřímo zabil nejméně dva další lidi. A spoustě dalším ublížil. Proto ne každý, kdo má přístup k minulým životům, nám může pomoct. A naopak je mnoho lidí, kteří mají znalost, ale neumí ji ukončit odpuštěním a tak ke všem svým nespravedlnostem z tohoto života mají ještě minulé nespravedlnosti a to je pak lepší nic nevědět a žít život aspoň tak, jak to umím a jak je to možné, bez vyřešení příčiny.

Ale když víte víc o minulých životech, tak Vám dojde, že jste tak z půlky případů pachatel a z půlky oběť a díky tomu můžete snadněji odpustit jak sobě, tak druhým. A když dostanete do ruky možnost, jak odpustit a přitom se nemuset snažit o odpuštění, tak je to ještě jednodušší.
A když budete vědět, že nejjednodušší cesta k odpuštění je pravdivě říct, co právě cítím a Váš průvodce Vám někdy doporučí říct něco, co ještě v tom daném okamžiku necítíte, ale když to řeknete, tak si uvědomíte, že to byla vlastně pravda. Hlavně ale cítíte, že Vás to osvobodilo, zatímco jiná věta nemá žádný účinek, protože není pravdivá ani pro Vás, ani pro Vaše podvědomí, tak si ujasníte, že máte vždycky k dispozici nástroj, kterým odlišíte, jestli má Váš průvodce pravdu nebo z jakéhokoliv důvodu Vás vede na scestí. Prosím nikdy nevěřte nikomu, kdo si chce hrát na to, že on ví všechno nejlépe. Protože ve skutečnosti to víte nejlépe Vy, jen k tomu, abyste to začal/a cítit, potřebujete čas.

že se bude ke své dceři chovat jako k někomu, kdo není „čistý a krásný a zlatý“ jako její dcera. Ale už když to říkala, tak si uvědomila, že vlastně často má pocit, že ji nemá ráda. A teď konečně uviděla, že za to „své“ špatné chování k dceři nemohla jen ona, že něco v ní bylo, co jí nutilo ji nemít ráda.
A současně ona jí má moc ráda a tento konflikt mezi dvěma různými částmi jí, byl i pro ni nesnesitelný. A až by dcera byla větší, tak by také nerozuměla tomu, že jí má máma ráda a jindy se chová úplně nepřátelsky.
Když si tato žena ujasnila, že potlačit tento pocit by nikam nevedlo, jen k ještě většímu rozdělení sebe, tak se pustila do práce.
Zde je nutno podotknout, že tato žena je výjimečná a může se sama postavit do své části. Znám asi jen 5 lidí, kteří jsou to schopni udělat pro sebe. Ve všech ostatních případech musí přijít na kurz, kde do role jsou stavěni cizí lidé a ti to v 99% případů umí udělat pro druhé, ale ne pro sebe.

a zjistila, že je muž. Muž, na kterého se něco v ní zlobilo, protože ten muž znásilnil tu část v ní, která se zlobila. To je mimochodem velmi časté. Takže na nějaké úrovni můžete říct, že nás k druhým nepřitahuje láska, ale zamilovanost je způsobem, jak se znovu potkat s těmi, kdo nám ublížili. A proto je také častou věcí, že při rozchodu cítíme nenávist. Protože jsme právě v naší mnohaživotní bitvě s „naším nepřítelem“ utrpěli další porážku nebo vítězství. A jen střídáme, jestli teď jsme oběť nebo pachatel.
A protože máme jen omezené možnosti, jak se znovu potkat, tak se někdy potkáme jako partneři, jindy jako rodič a dítě, příště jako dítě a rodič nebo se třeba vůbec nepotkáme a čeká nás to příště.
A v určitém okamžiku se jako ten muž, který znásilnil ženu,

a ona najednou viděla (protože to viděla ona jako pozorovatelka, zatímco byla současně i ten muž), že z něho vylítlo něco černého, co označila jako ďábla (na konci se ukáže, že to nebyl ďábel, že to byl zase jen muž, který trpěl tak moc, až se proměnil v „ďábla“). A najednou tady byl jen ten muž, skrze kterého „ďábel“ ubližoval ženám a tomu muži to bylo strašně líto. A poprvé zažila to, že jsem sice zodpovědný za všechno, co skrze mé tělo se děje, ale na jiné úrovní za to já nemohu. Ale i přesto se za to musím omluvit a přijmout vinu a zodpovědnost.

A najednou byla ta znásilněná žena a cítila, že ona tak strašně k sobě nechtěla pustit žádného muže, až ji musel muž znásilnit, aby k ní mohlo něco z něho dojít.
A v tom okamžiku uviděla sebe teď a tady, jak k sobě nepustila svého muže a on jak se k ní musel dobývat, protože ona si to přála: „Si připadám jako bych byla krusta a uvnitř říkala „Pomoc, zachraň mě“. A současně tam venku je druhá já a ta říká: „Jdi do prdele“. A teď vidím, že musela vždycky jedna z nich trpět. Buď ta uvnitř, co chtěla lásku a neměla kontakt s mým manželem. A když už ho měla, tak to bylo až násilné, protože jinak by se k ní nedostal. A nebo trpěla ta venku, co už vím, že jsem nebyla já, protože ona trpěla tím znásilněním, které se mi ani nestalo, ale ona se tak cítila. A můj muž byl zmatenej, protože jsem v každém případě nebyla úplně spokojená.“

Ale teď už bude vědět, že když se v ní něco ozve, co nemá rádo její dceru, že to asi není ona a že to chce uzdravit, aby mohla co nejvíc milovat své dítě. Protože to je její přirozenost. Stejně jako její přirozenost je být ve vztahu se svým úžasným mužem. Protože přirozenost nás všech je být šťastný a spokojený, i když se kolem děje život, který není jen pozitivní a někdy ubližuje. O to důležitější je, abychom k tomu, co je nezbytné utrpení, si neubližovali ještě sami.
A zatímco dřív byla se vším nespokojená, teď už ví, že i když její manžel nechce pracovat na sobě mým způsobem a dokonce si někdy z ní dělá srandu, tak na nějaké úrovni ona věří tomu, že on je napřed a díky tomu jejich manželství není v ohrožení, ale naopak je čím dál lepší.