Článek
Mnoho z naších problémů je dáno „chybou v překladu“.
Můj oblíbený případ: Vedu kurz a myslím si, že jsem řekl větu: A teď si vyberte ten nejjednodušší příklad a na tom se to budete učit.
Když v tom se přihlásila paní a řekla: Skutečně si máme vybrat ten nejtěžší příklad?
Já jsme se lekl, že jsem se přeřekl. Ale nikdo jiný neslyšel to, co slyšela paní. Všichni slyšeli Nejjednodušší.
A i proto je strašlivě důležité, abyste mi hned řekli, když se vám něco nezdá. Protože kdyby paní zkusila to, co slyšela, a pak by jí bylo špatně, mohla by mě z toho obvinit. A měla by pravdu.(Protože ona slyšela Nejtěžší)
A já bych se divil, proč jí to ublížilo, když jsem myslel Nejjednodušší. A i řekl Nejjednodušší.
A nejhorší je, že nás ani nenapadne, že by ten druhý mohl slyšet něco jiného, než co my jsme řekli. Takže se nezastavíme a nezkontrolujeme si, co ten druhý slyší.
Podobný případ, který rozzuřil tisíce
Vysláno: Novinář: „Když někomu řeknete, umíráš proto, že tě to nebaví, tak je to hrozná zpráva.“
Dušek: „Ale díky tomu to může otočit.“
Jinými slovy: Pan Dušek to řekl proto, aby se nemocní mohli uzdravit. Ne proto, aby je obvinil.
Přeloženo panem ministrem: Prosím vás, rakovina není vědomá sebevražda z vlastního rozhodnutí.
Oba mají pravdu
Bohužel pan ministr reaguje na to, co on slyšel, nikoliv na cokoliv, co řekl pan Dušek.
Je zajímavé, že na obranu pana Duška se ozvali ti, co slyšeli pana Duška, zatímco k útoku zaveleli ti, co neslyšeli pana Duška.
Ale nikdo z nich neslyší, že pan ministr (a tisíce dalších) reaguje na to, co pan Dušek NEřekl.
Traumatizovaní lidé neslyší,
když se někdo omylem dotkne jejich traumatu.
A ani ministr zdravotnictví toho není ušetřen. Protože to stejné máme všichni. I já.
Kvůli traumatu z dětství
pana Putina teď musí umírat desetitisíce Rusů a Ukrajinců, statisíce jsou zraněni a miliony přišly o domov.
Ze stejného důvodu začala 2. světová válka.
Proto vaše vztahy sténají a možná dokonce končí, protože vy jste neslyšel, co vám druhý říká a on také slyšel to, co jeho trauma chtělo, ačkoliv vy jste nikdy nic takového neřekl.
A buďme rádi, že se českým internetem prohnala jen vlna nenávisti, protože kdyby se toho chytil pan Hitler, už bychom měli válku.
Proč se o tom neučíme v mateřské školce?
No protože je to něco úplně nového a přitom když se nad tím zamyslíte, tak si řeknete: Jak to, že jsem na to nepřišel už dávno?
Já sám už to vím dvacet let. A přesto mi až nedávno došlo, o čem to je doopravdy a proč 2 různí lidé vidí realitu jinak.
Jak já můžu uvidět své trauma?
Je to strašlivě jednoduché. A přitom šíleně těžké. Podívejte se na jakoukoliv neshodu a podívejte se, jestli reagujete na to, co dotyčný řekl nebo na něco jiného. Jestli na něco jiného, už jste zahlédl své trauma.
Ale tahle cesta bude fungovat jen málokterým
Protože tahle cesta vyžaduje důvěru v to, že ten druhý to myslí dobře. Nebo ještě lépe důvěru ve vesmír.
Když ji ještě nemáte, bude pro vás těžké říct: Spletl jsem se. Protože my jsme všichni vychováni v tom, že nesmíme dělat chyby.
A omluvit se je pro nás známka slabosti. A co když toho ten druhý zneužije?
Co fungovalo mně?
Já jsem měl výhodu, že jsem byl hodně nemocný a že mi medicína nebyla schopná pomoci.
Výhodu?
Ano. To, co se prvních čtyřicet let mého života tvářilo, že je má obrovská nevýhoda, se dnes ukazuje jako má veliká šance, která mi přinesla pochopení.
