Článek
„No a co se ti přesně děje?“ zeptal se Jarda.
„Nejsem si jistá, kam celá tahle situace povede a hlavně kdy to období skončí.“
Jarda mi tehdy řekl: „A co je ti do toho? My se pořád snažíme náš život interpretovat, vzpomeň si, když jsme byli malí. Přemýšleli jsme o tom, co děláme? Nebo co by bylo vhodné, abychom dělali? Prostě jsme to dělali. Anebo jsme klidně nedělali nic, chovali jsme se tak, jak jsme chtěli. Jsi pořád tady, takže je jasný, že život tě má rád, stojí při tobě, neřeš už ani to svoje nepovedený dětství. Tím, co se stalo, pohnoj strom bódhisattvy a jdi dál.“
Nevěděla jsem přesně, kde je ten strom a jak se hnojí, ale věděla jsem, že když budu naslouchat sobě, bude všechno v pořádku, a že tenhle pocit mi pomohl zprostředkovat někdo, kdo mě ani nezná, ale myslí to dobře. Navíc jsem měla ze setkání normální radost, což mi pomohlo asi ze všeho nejvíc.
Radost mám, i když občas zajdu na divadelní představení „Vizita“ a vidím to uvolnění, se kterým si Jarda hraje se slovy a nechává promlouvat to dítě v sobě.
Jenomže tvář, která je známá, často zaplatí svou daň v podobě nelítostné kritiky: Jaktože nechodí bos vždycky, když hlásá, že máme chodit bosi? Jaktože jezdí drahým autem a chová se nespoutaně, když hlásá, že máme žít obyčejně?
Protože není dokonalý, někdy působí pokorně, jindy jako samožer, který ale vždycky říká to, co si myslí, a to je dneska vzácné. Je to člověk, který vidí věci v souvislostech, jenomže když jeho jednu větu z nich někdo vysekne, což je strašně nefér, tak se logicky spustí vlna kritiky. Tohle funguje spolehlivě, protože lidi, aby se vyhnuli sami sobě, rádi řeší ostatní. A sledovanost pořadu raketově stoupá.
Dušek neřekl, že nemocní trpící rakovinou se mají přestat léčit běžným způsobem. Řekl něco, co lidi může motivovat a zamyslet se nad tím, jestli vedou spokojený život. To je přece dobrá zpráva, i když to řekl razantně.
Nad Jardou se naštěstí nedá vyhrát, protože on nebojuje. Rozhodně bych si radši nechala poradit od něj než od většiny jeho rozlícených kritiků.
_____________
Pro toho, kdo viděl jen sestříhanou upoutávku rozhovoru, který trval hodinu a čtvrt minut a na téma rakovina se Čestmír Strakatý baví s Jardou Duškem asi osm minut.
JD: „Co je hlavním strážcem zdraví? No přece my. Myslíte si, že člověk, takovej zázrak přírody, neumí bejt zdravej?“
ČS: „Takže vy nevěříte doktorům.“
JD: „To není pravda. Nevěřím doktorům, kteří mi nutí jen jednu variantu. Jde o to, aby z celé škály možností vy jste si mohl jednu vybrat a intuicí probuzenou v sobě jste si vybral jednu, která vás může uzdravit. Proto se ptám, kde to zdraví je, ono je ve vás, v tom vnitřním lakmusu vašeho uzdravení. To rozhodnutí musíte udělat vy, nemůže to za vás udělat nějaký doktor.“
ČS: „Vaše maminka zemřela na rakovinu.“
JD: „Ano, a byla to její volba.“
ČS: „A ještě někdo od vás zemřel na rakovinu.“
JD: „Ano, skoro všichni.“
ČS: „A vy si myslíte, že to byla jejich volba.“
JD: „Co je to rakovina? Vy si myslíte, že umřel na rakovinu, a já si myslím, že umřel na to, že nenáviděl život. Z nějakého důvodu nemá rád život a sebe. A to se projeví jako taková zvláštní choroba. Rakovinu přece nikdo nechytne.“
ČS: „A vy s nebojíte rakoviny? S vaší predispozicí?“
JD: „Ne, já se bojím lidí, který mají představu o tom, co mají ostatní lidi dělat. Vy nějak žijete a tím tvoříte svoji realitu. Někdo hrabe prachy, a myslí si, že bude š'tastný, někdo si nakupuje vitaminy a minerály a myslí si, že ho to zachrání. Nejzdravější skupina za covidu byli neočkovaní Amishové, protože je to nezajímalo.“
ČS: „To, že lidi neumírají na rakovinu, ale na to, že je nebaví život, je nebezpečná myšlenka.“
JD: „Mluvte s lidma, který mají rakovinu o tom, jestli je baví život. Povídejte si s nima o tom, co je naplňuje. Neříkám to jako teoretický koncept, neříkám, že to tak má každej. Ale většinou, když někdo umře předčasně, je to proto, že ho to nebavilo, jako moji mámu.“
ČS: „Ale moje máma chtěla žít.“
JD: „Já jsem jí neznal, takže o ní nemůžu mluvit.“
ČS: „Když někomu řeknete, umírá proto, že tě to nebaví, tak je to hrozná zpráva.“
JD: „Ale díky který to může otočit.
Lidi, kteří se uzdravili z různých těžkých diagnóz, se uzdravili všemi různými způsoby, někdo chemoterapií, někdo operací, někdo pil sodu, někdo MMS, někdo hladověl, někdo odjel do ciziny… Ale společný rys všech těch lidí byl, že se pro to rozhodli. řekli si: toto je moje cesta, toto je moje uzdravení, a tak do toho šli. Vůbec netvrdím, že nějakej způsob je lepší než jinej. Pro každýho je to něco jinýho. Ale to uzdravení přece nemůže být jen v samotné injekci nebo léku.
Víte, co mají lidi, který se dožili 100 let, co mají, podle různých průzkumů, společnýho? Strava to není. Někdo z nich kouřil, někdo pil, někdo nejedl maso… Jsou to ale hlavně dvě věci – dobrá nálada a denně drobná fyzická námaha, při které se lehce zpotí.“
