Proč odpuštění je tím nejlepším lékem a jak ho dosáhnout pravdivě a snadno

Takto se dá přeložit dotaz: „Lze nějaký pocit (křivdu) pustit a přitom druhému neodpustit?“

Z čehož vyplývá, že pravděpodobnost je stejná jako být těhotná napůl. Prostě žena je buď těhotná nebo není. Tečka.

Důkazem je to, že lidé myslí na svou křivdu roky a někteří lidé jsou schopni držet nenávist i třeba 90 let. Dokonce kvůli něčemu, co by jiný člověk pustil hned.

 Takže aby vznikla křivda, musí na ni být dva. Samotný akt ublížení nestačí. Ještě je třeba „schopnost“ „křivdychopnosti“.
A tato křivdyschopnost se dá uzdravit (a díky tomu můžete být imunní vůči ublížení) nebo naopak se dá pěstovat. A pak jste naopak otevřený i vůči slabšímu ublížení.
Ačkoliv se to nezdá, i mnozí pachatelé trpí výčitkami. A i když se zdá, že netrpí, tak ve skutečnosti to „cítí“, ale podvědomě. Takže to necítí vědomě, ale pořád tento čin má na jejich život dopad. Takže pokud chcete spravedlnost, před tím, než můžete odpustit, tak ji máte, jen ji nevidíte.

Ten chobot nevidíme. Je to jen energie, kterou téměř nikdo nevidí. A ti, kdo ji vidí, musí říct, jestli je to jen přirovnání nebo jestli je daná věc reálná. Já energie nevidím, takže mohu popisovat jen to, co vidím dnes a denně při práci se svými klienty.
A ten „chobot“ pátrá kolem, aby našel svého viníka. Takže když mám „chobot“ na to být okraden, tak to vycítí jasně ten, kdo chce někoho okrást a jde neomylně za svým cílem. Ale protože když chci někoho okrádat, tak z principu nemůžu být duchovně „daleko“, tak to nevidím, ale prostě to zkouším a s člověkem, který má „chobot“ analogický k mému mi to půjde snadněji a lépe, než s člověkem bez tohoto „chobotu“.

tedy v tomto případě došlo k okradení, tak se spojí pachatel s obětí a jsou spojení navždy. Jediná možnost, jak nebýt spojen se svým pachatelem, je odpustit mu. Ale tím, že mu skutečně odpustím, tím dojde k uzdravení mého „chobotu“ a už nikdy více se s tímto chobotem s nikým nespojím.

Takže výsledkem je mé hluboké očištění, ale i to, že už na stejné „choboty“ u druhých jsem imunní. Takže zatímco dosud mám tendenci přicházet o peníze, nyní jsou mé peníze v daleko větším bezpečí. Samozřejmě, kdyby se udělala třeba měnová reforma, tak přijdou o peníze všichni. Ale když nemám „chobot na ztrátu peněz“, tak to přijmu jako fakt a prostě vydělám další. Zatímco člověk s tímto „chobotem“ se bude stejnou věcí užírat a díky tomu bude mít méně energie na to, aby si vydělal nové peníze a statisticky na tom bude hůř finančně. Ale podstatné je, že psychicky na tom bude vždycky hůř. A protože psychika souvisí se zdravím obecně, tak jeho „chobot“ mu nepřímo zadělává i na problémy tělesného rázu.

A co je ještě horší. Když si daný chobot neuzdravím, budu ho mít i další životy. Ale tentokrát si nebudu pamatovat, co se stalo vědomě. Ale o to silnější budu mít pocit, že mám právo okrádat druhé. A tak si svůj příští život zkusím s opačným znaménkem svého „chobotu“.
A přesně to je důvod, proč chtít odpustit. Protože jestli Vás v tomhle životě někdo znásilnil, tak v příštím životě budete chlap, co znásilňuje ženy nebo se k nim chová aspoň nevhodně. A jestli se narodíte jako žena, pak budete nenávidět chlapy, budete je (naštěstí většinou ne doslova) zbavovat jejich mužství a budete je chtít zavřít, protože budete mít pocit, že je to Vaše svatá povinnost.

A také to vysvětluje i fakt, že někdy se opakuje pořád ten stejný vzorec beze změny znaménka. Zjistil jsem, že někdy jsou neustále lidé v pozici oběti. A zdá se, že jsou to často lidé, kteří tím chtějí druhým ukázat, kam to vede. Ale toto je naivní přístup, jediné řešení je uzdravit svůj „chobot.“
Stejně jako je tomu v případě lidí, kteří „za žádnou cenu nesmí nikomu ublížit“. Takže jim nezbyde nic jiného, než neustále být obětí, dokud neodpustí.

Je už mnohokrát dokázáno vědeckými metodami, že když je někdo násilný, s vysokou pravděpodobností byl jako dítě obětí násilí. Na to existují i jednodušší vysvětlení, ale podstatné je to, že Váš osud není daný. I když jste byl obětí šikany nebo horšího druhu násilí, nemáte k dispozici jen dvě možnosti chování. Máte úplně všechny, pokud si uzdravíte svůj „chobot“ = odpustíte.

Buďte sobec. A odpusťte druhému kvůli sobě. Skutečně se tak moc nesnášíte, že kvůli tomu, že Vám druhý ublížil, si chcete ubližovat pořád? Až do smrti? A pokud mám pravdu, tak ani pak to nepřestane? Kolik svých životů chcete promarnit, abyste na konci zjistil, že si stejně z druhého nemůžete nic vzít?

Když dokážete od svého lupiče vymoct své peníze, určitě to udělejte. Protože v takovém případě odpuštění půjde snáz.
Ale když jste byla znásilněna, jakým způsobem se chcete „odznásilnit“? Zavření do vězení pomůže dalším obětem. Ale Vám ke skutečně plnému životu může pomoci jen odpuštění.
Protože když neodpustíte, možná v dalším životě budete nucena, tentokrát jako muž, znásilnit svého pachatele. Což je ještě ta lepší varianta. Ale co když Váš pachatel bude mít 90, až se narodíte a Vám „nezbyde“, než si Vaše nutkání Vašeho „chobotu“ „řešit“ s úplně cizími ženami, tím, že je znásilníte? A tak už budete spojen ne jen s jedním pachatelem, ale s mnoha lidmi.

Ona může odpustit. Zatímco pachatel se musí omluvit a čekat, až mu oběť odpustí. Naštěstí se to dá obejít tím, že se podívá do svých minulých životů. A když uvidí, že hraje ping-pong, střídavě v pozici oběti a pachatele, tak může jako oběť odpustit svým pachatelům a pak se stane zázrak a je osvobozen ze hry na oběť a pachatele.

Většina odpuštění je jen jako. Říct si „Odpouštím“ vede často jen k tomu, že celý problém přesune do podvědomí. Proto já svým klientům zakazuji toto slovo. Mohou ho říct, až je hotovo a celá bytost cítí osvobození.

Prvním krokem k odpuštění je naopak plné prožití svého vzteku na pachatele. Můžete ho v duchu (!!!) rozčtvrtit, rozsekat, ubít ho ke smrti.
A není to špatně? Nemáte na výběr. Protože to stejné jste dělali podvědomě. A když tímhle procesem neprojdete, tak to budete dělat až do své smrti. Jen o tom nebudete vědět. Skutečně si myslíte, že je lepší, aby obě strany desetiletí trpěly, než abyste to udělal/a v představě a trvalo ta maximálně pár hodin? (Platí to tehdy, když Vás vede někdo zkušený. Když to budete dělat sám/a, tak to může trvat i roky).

Prosím zapomeňte na náboženství, které nám káže být dobří. Oč víc se snažíme být (nepravdivě) dobří, o to víc jsme pak zlí.
Když budeme pravdivě zlí a uděláme to tak, abychom nikomu neublížili, můžeme být snadno pravdivě dobří.

Nebo můžete přímo přeskočit na druhou etapu a svou bolest prožít. Bude to bolet. Ale pokud tam není přítomen nějaký minulý život, tak to bude trvat maximálně hodinu a většinou je do 5 minut hotovo.
Druhá možnost je žít celý život v bolesti a protože před ní utíkám, tak se bolest zvětšuje. Sice ji nevnímáte vědomě, ale pilně pracujete na tom, abyste umíral v silných bolestech. Když si představíte, že neprožitím bolesti si zvyšujete šanci na rakovinu, pořád ještě před svou bolestí chcete bezvýsledně utíkat? Když se podíváte na to, co rakovina vlastně znamená, tak je to stav, kdy rakovina „užere“ všechno, co daný člověk potřebuje k životu. A některé druhy rakoviny jsou víc agresivní = užírací, než jiné.

znamená skutečné odpuštění. Až se tak stane, budete najednou cítit příval energie, odvalení velikého šutru a když se dobře podíváte, tak zjistíte, že najednou máte k dispozici něco, po čem už roky marně toužíte. Pak jste vysvobozeni.

Zatímco hra na odpuštění je jen hra a nemá všechny tyto 3 vlastnosti. A čím víc hrajete hru na falešné odpuštění, tím víc přitahujete další zkušenost, kterou už nebudete schopni ani falešně odpustit, abyste konečně našel odvahu ke skutečnému odpuštění.