Strach, že se narodí postižené dítě

I když je pravda, že některé příznaky dávají většinou stejnou nebo podobnou odpověď u všech.
Zatímco strach, že se mi narodí postižené dítě není řečí těla, ale příznakem, který si musí každá z vás rozkódovat sama. A neznám lepší, individuálnější a opakovatelnou cestu, než je cesta hlubinných konstelací.

řekla mi daná paní. A já jsem mohl argumentovat jakkoliv, její přesvědčení se tím nenechalo změnit.
Ale co bylo ještě zajímavější: Paní už jedno dítě má a u toho nikdy neřešila to, že by mohlo být postižené. A přesto si byla jista, že narození zdravého dítěte je jako vyhrát první cenu ve sportce. Děje se to. Ale jen zcela výjimečně i nám.

Nakonec se ukázalo, že v minulém životě paní měla postižené dítě. Protože v předcházejícím životě své dítě zabila. Ale nestalo se to, co by normálně člověk čekal: Že bude následovat oko za oko. Naopak to zabité dítě se jí narodilo, tentokrát s postižením, aby ji naučilo lásce.
Ale ne proto, aby se mámě mstilo. Ale aby ji naučilo lásce. A ona to nepochopila. Ona to brala jako ránu osudu. A přitom to byla rána, kterou způsobila ona sama tím, že své dítě v minulém životě zabila. A ani to jí nepomohlo, aby se tentokrát chovala jinak. Ale jak se mohla chovat jinak, když o minulých životech nic nevěděla. Tak je logické, že si myslela, že narození postiženého dítěte je jen ránou osudu. Dnes by si myslela, že to je chyba genetiky.
Ale maminka byla přece postižena. Její muž se na ni zlobil za to, že se jí narodilo postižené dítě.

Po nějaké době to mé klientce došlo. A po méně než hodině byl její strach pryč. Ona sama si najednou uvědomila, že není žádný důvod, aby se jí narodilo postižené dítě. A najednou nevěděla, proč ten svůj strach měla. Protože skutečné uzdravení vypadá přesně takto: Člověk ví o svém minulém problému. Ale najednou vůbec neví, proč ho vlastně měl, protože se už nedokáže spojit s tím, co v něm ten strach mělo. Protože to něco už mohlo odejít do světla a neničit život sobě ani svému „hostiteli“.