Svoji realitu si můžeme naprogramovat. Potlačení problému a jeho důsledky. Smrt pana Ptáčka

protože v nich přesně říkal to, co vím, že je pravda.

A proto jsem ho začal studovat víc. Protože slova nejsou důležitá tak jako činy. A když někdo věří tomu stejnému, co já a zabije se, tak je tam něco špatně. A tak jsem se chtěl poučit z jeho (sebe)vraždy, protože je vždy lepší se poučit z chyb druhých, než ze svých. A protože jako jedno prvních jsem viděl toto video, tak už je mi jasné, že největší poznání nám dává samotná smrt pana Ptáčka, která říká, kam vede potlačování problémů. Protože když se z ní poučíme, tak z té nejstrašnější věci můžeme získat mnoho dobrého. A pan Ptáček může i po své smrti pomáhat lidem.

Nevyřešíte příčinu problému, ale začnete si programovat svoji realitu. Což vypadá na první pohled velice úžasně. Ale ve skutečnosti je vaše snaha o programování reality podobná jako vaší snaze o přetlačení velikého balónu, který zaplňuje většinu místnosti.

Nejdřív to funguje perfektně. Vy o kousek zvětšíte svůj prostor a vám je ihned mnohem líp. Balón trošičku zmenší svůj objem. A při tom neznatelně se zvětší tlak v něm. A vy jste šťastný. Takhle je to jednoduché. A začnete pracovat na programování své reality. A takhle to funguje docela dlouho. A pak je vám třeba 70 let a tlak v balóně je tak veliký, že na jeho přetlačení musíte vydávat všechny své síly. Ale vám už síly docházejí. A bohužel u pana Ptáčka se to stalo ne v 70 letech, ale ve 48 letech.

A přitom by stačilo tak málo. Uzdravit skutečnou příčinu problému. Ale kdo věří v programování reality, tak i když říká, že ezoteriku nedělá, tak právě tím dělá tu nejhorší ezoteriku. A přesto, že téměř vše, co pan Ptáček řekl, je pravda, tak v tom nejpodstatnějším se mýlil.

Když to není snaha o to změnit realitu, ale jen ji vidět pozitivně. Takže když máte poloprázdnou sklenici, tak když se soustředíte na vděčnost, že je poloplná, tak to je pravdivé pozitivní myšlení, které vždy funguje. Protože vám pomáhá vidět to lepší z reality, ale současně vám pomáhá vidět, že nemůžete spoléhat na nekonečně mnoho vody. Když máte poloprázdnou sklenici.

Nepomůže vám, že si budete nalhávat, že ji nemáte. Budete se chvíli cítit lépe, ale o to rychleji bez léčby umřete.

Ale vděčnost, že ještě můžete žít, vám téměř s jistotou pomůže k tomu, abyste žil aspoň o pár dnů déle. A možná právě těch několik dnů navíc vám pomůže, aby léčba mohla zabrat a vaše nevyléčitelná nemoc se zázračně stane vyléčitelnou.

A když ještě navíc budete mít naději, že třeba právě teď je neznámá léčba, která vám může pomoci, tak opět si zvyšujete naději. A třeba budete mít kliku jako měl Joseph Meister, který do té doby smrtelnou vzteklinu přežil.

Ale k tomu budete muset věřit současným znalostem vědy v tom, co je teď možné pro vás udělat. A současně nevěřit současným znalostem vědy, že věda a lékaři už ví všechno. A vydat se tam, kde jsou tisíce šarlatánů a mezi nimi je možná jeden budoucí Jean Pasteur, Vinzenz Priessnitz nebo dokonce Ignác Filip Semmelweis, který zemřel dříve, než se ukázalo, že měl pravdu. Když chtěl chránit rodící ženy před nákazou z pitevny. Což pro tehdejší jeho kolegy byl nesmysl, protože představě, že by mohl za úmrtí žen po porodu neviditelný mikrob, tehdy věřil jen šílenec.

Přišla ke mně paní s dítětem a hned ode dveří mi hlásila, že už nikdy nepůjde na kožní. A když jsem se ptal proč, tak mi řekla: Dostal kortikoidy na problémy s kůží a hned další noc dýchal těžce. A když jsem ho přestala mazat mastičkou, tak se jeho dýchání zase spravilo.

A já jsem tehdy už věděl teoreticky o tom, že potlačení existuje, ale nikdy jsem ho neviděl takto zřetelně a tak rychle. Většinou se děje to, že mastička vám pomůže. A pak třeba o 10 let později, se vám začne hůře dýchat a na to zase použijete nějaký lék, který „pomůže“. Ale za 10 let později máte problémy se srdcem. A koloběh se opakuje. Ale problém je, že srdce je už natolik důležitý orgán, že se problém nemá kam potlačit. Kromě jedné výjimky.

Pracoval jsem na psychiatrické léčebně a jako začínající lékař jsem měl v péči chronická oddělení. Kde jsou lidé, kterým žádné léky nepomohly. A můj primář mi dovolil, abych jedné paní podal lék, který podle mínění lékařů byl neúčinný. A když primář uviděl paní, která tam byla 30 let apatická s nulovým výrazem obličeje, že se najednou po podání tohoto léku začala zajímat o své okolí a začala vypadat jako živá, tak byl překvapen. Ale problém byl v tom, že jí začalo bolet u srdce. Se svými dnešními znalostmi bych věděl, jak bych jí mohl pomoci projít tím, že ji „bolelo srdce“, aby ji pak mohly „bolet játra“ a pak by se mohla uzdravit. Ale protože jsem tehdy byl na úplném začátku, tak jsem ještě nevěděl, co by jí pomohlo. A poslal jsem ji na interní vyšetření s důležitým sdělením, aby jí udělali jen ekg a pokud toto bude v pořádku, aby nic jiného nedělali. Ale bohužel já jsem byl mladý lékař, který dělá nevědeckou metodu a protože primář interny nevěděl nic o jejím psychickém stavu, tak se rozhodl jí pomoci. A dal jí injekci na bolest. A paní už druhý den byla ve svém obvyklém stavu apatie a už se z něho nedostala.

Pak jsem přišel na jiné oddělení, kde byla jiná primářka a kde už vůbec nepřipadalo do úvahy, že bych mohl dělat něco nevědeckého. A opět jsem dostal do péče chronické oddělení. Kde jsem si všiml u více pacientů, že jejich léčba probíhá v cyklech: Když je pacient v horším psychickém stavu, dostane přidány léky. Po nějaké době je mu líp, ale jeho kůže se zhorší. Tak ho musím poslat na kožní, aby se jeho kůže vyléčila. Dostane kortikoidy, jeho kůže se zlepší, ale jeho psychický stav se zhorší. A když jsem toto viděl čtyřikrát a mí kolegové lékaři to nechtěli vidět, tak už jsem se nechtěl dál podílet na potlačování problémů a podal jsem výpověď. I když mi ředitel léčebny nabízel, že mi proplatí studium jakékoliv druhu psychoterapie, který si vyberu, jen když tam zůstanu. Protože viděl, že mám zájem o vzdělávání v oblasti psychických příčin psychických nemocí. A on si tudíž myslel, že psychoterapie je nejlepší způsob, jak se jí věnovat. Ale já viděl, že jsou lepší metody, jak pomáhat lidem. Bohužel jsou mimo medicínu i oficiální psychologii. Protože se

Díky tomu se mi už znovu neobjevila nemoc, díky které jsem ochrnul ve 20 letech a která i léčená nejlepšími metodami medicíny je smrtelná v 5% případů. A neobjevila se, i když je popsána v odborné literatuře jako jeden z méně častých projevů infekce covid-19. A i když je největší výskyt ve věku 50-70 let. Takže statisticky řečeno, mám enormně zvýšenou pravděpodobnost, že znovu ochrnu. Ale protože nepotlačuju méně závažné příznaky, tak tím tuto pravděpodobnost snižuji, aniž by pro medicínu bylo zřetelné proč.

A proto chci pomoci i jiným lidem, aby se vyhnuli potlačování nemocí. Protože potlačování je rychlé, účinné a efektní. Ale vede k chronickým nemocem, se kterými se medicína už neví jinou radu, než je zase potlačit.

Nemoci, které byly typické pro padesátníky, se teď objevují v daleko nižším věku.
Nárůst psychických problémů, poruch identity, sebepoškozování, které končí sebevraždami a poškozování druhých, které končí vraždami.
Ohromný nárůst rozdělení společnosti na ty, kteří věří, jedné straně, že řešení je jednoduché a na ty, kteří věří druhé straně, že řešení je jednoduché.

Protože kdyby byla pravda věta pana Ptáčka „Je to fakt tak jednoduché, nemusíte za tím hledat žádné složitosti,“ tak by tady ještě byl s námi a pomáhal by dalším lidem.

A tak vzdejme svou úctu panu Ptáčkovi tím, že se podíváme na svůj život s hypotézou, že vše, co se kolem nás děje, může být způsobeno tím, že realita už nám nechce dovolit, abychom ji programovali.