Článek
A dělá špatnou politiku, kterou budou muset zaplatit naše děti a když je nám méně, než 70, tak i my. Ale i přesto tato negativní věc má pozitivní vliv. Nejméně na jednoho člověka. Protože my nejsme kulečníkové koule, které nemají žádný vliv na svůj život. My jsme lidé, kteří mají v každé negativní situaci na výběr:
1. Budeme obětí
Tato strategie má velikou výhodu. Protože nemusíme nést zodpovědnost za svůj život. Protože za naše neúspěchy může někdo jiný. Ale zase nikdy nezvítězíme. Vždy vzdáme svůj život. A čím víc se vzdáváme, tím víc jsme oběťmi.
2. Budeme tvůrcem svého života
Tato strategie má velikou nevýhodu: Můžeme selhat. Ale i když selžeme jednou, dvakrát, třikrát, tak jednou zvítězíme. A my budeme vítězi.
Pamatuju si na věc, která změnila můj postoj ke zkoušení nového. Bylo to na hodině tělocviku. Kde nás bylo 9 kluků. A měli jsme udělat cvik, který se zdál nemožný. Napoprvé ho neudělal nikdo. Napopáté ten nejšikovnější z nás. Asi na patnáctý pokus se to povedlo ještě jednomu z nás. A po 20. pokusu už nikdo nepokračoval. Protože to nemělo cenu. Až na jednoho. I když to nebylo hodnoceno známkou. A nás zbylých 6 se mu začalo smát. Protože vždy, když se o to pokusil, tak spadl a byl při tom srandovní pro nás, kteří jsme se o to už ani nepokoušeli. Pak jsme dělali další věci a jen se dívali na něj, jak se „ubožák“ pořád pokouší o něco, co mu nikdy nepůjde. A těsně před koncem hodiny se mu to povedlo. A já vím, že ten cvik jsem nikdy nesvedl. Zatímco on ano.
A od té doby vím, že každou věc, kterou někdo udělal, mohu udělat i já. Když o to dostatečně stojím. A tak jsem už nikdy nedostal znovu nemoc, kterou jsem měl ve 20 a o jejíž příčině neví nic ani teď ani medicína. A dostal jsem se z mrtvičky, o níž mi lékaři řekli, že co se nezlepší do dvou let, tak už je navždy ztraceno. A mám případy svých klientů, kteří si uzdravili něco, co není možné.
Případ člověka, který je tvůrcem, i když objektivně to není možné
Jedním z mých nejmilejších klientů je muž, který má schizofrenii a je tudíž objektivně se zdá být odsouzen k tomu být oběť své nemoci. Je to už mnoho let, kdy byl u mě na kurzu, ale těch několik kurzů, které u mě prožil, mu daly tolik síly, že z nich žije pořád žije a já jsem pro něj možná ten nejbližší člověk, protože jeho rodina mu sílu spíše bere. A já nevím, nakolik jsem to ovlivnil já a nakolik je to jeho přirozenost, ale tento muž odmítá být obětí a dělá všechno pro to, aby byl tvůrcem svého života. A teď mi napsal toto: „Protože nejsem žádný flákač, tak mi nedělá vůbec radost, že vláda si musí na důchody půjčovat. Proto nechci usnout na vavřínech a chci se pokusit opět se postavit na „vlastní nohy"(=abych dovedl vydělat nějaký ten peníz). Je to ale hodně těžké a svým způsobem i nebezpečné, tak malinký krůček po krůčku, chci spolupracovat s mým panem psychiatrem a uvidíme. Víš, kdyby měl stát přebytkový rozpočet, tak bych to neřešil a dal si „doutník“. Ale takhle vnímám, že „krvácíme“ vlastně všichni.“
Tento člověk díky své přirozenosti vidí to, co většina dnešních lidí nevidí: Když budeme sami v divočině, tak jediná ruka, která nám pomůže, bude ta naše. Zatímco když se pořád spoléháme na to, že to ti druzí nějak zvládnou za nás, tak se nám může stát, že nás nechají napospas divočině, aby alespoň sebe zachránili.
A neschopnost vlád vlastně tomuto člověku pomáhá, aby se stal více schopným.
