Článek
Byla právě bez práce, stěžovala si, že nikde neberou, a já – věčný idealista – jsem měla pocit, že jí v tom musím pomoct. „Pojď k nám,“ řekla jsem nadšeně, „řeknu o tobě šéfovi.“ Dodnes lituji, že jsem tenkrát neudělala pravý opak.
Všechno začalo docela nevinně. Doporučila jsem ji, přimluvila se u ředitele a ona dostala místo skoro okamžitě. Ten den mi padla kolem krku, slibovala hory doly a já měla radost, že jsem pro ni udělala něco dobrého. Jenže od prvního týdne se začalo ukazovat, jak moc jsem se spletla.
Nejdřív to byly maličkosti. Přišla pozdě a vymlouvala se na tramvaj, i když bydlí dvě zastávky od práce. Další den se najednou necítila dobře, třetí den musela nečekaně k doktorovi… a nakonec se z těchto „výjimek“ stal její běžný pracovní rytmus.
Všichni jsme na ni museli brát ohled, protože „je tady nová“ a „má toho teď hodně“. Já hlupačka jsem se ji ve zkušební době ještě zastávala – byla to přece moje kamarádka. Jenže pak jsem pochopila, že to, co považuju za loajalitu, ona bere jako samozřejmost.
Jak to, že tu zkušebku dala?
Postupem času se z ní stala malá chodící katastrofa. Úkoly nestíhala, pořád něco ztrácela, zapomínala předat důležité informace. To by se ještě dalo přežít, ale to nejhorší teprve přišlo. Jednoho dne jsem omylem zaslechla, jak v ředitelně říká větu, která mě úplně zmrazila: „Já bych to udělala jinak, ale víte, ona mě v tom nechce podpořit.“ A tou „ona“ jsem byla já.
Nevěřila jsem vlastním uším. Já? Která ji do té práce vůbec dostala? Od té chvíle jsem si začala všímat, že k řediteli chodí nějak často. A co je ještě horší – pokaždé, když z jeho kanceláře vyšla, někdo z kolegů měl najednou pohovor nebo napomenutí. TAk proto. Mrcha jedna.
Postupně mi začalo docházet, že si ke mně buduje odstup, ale k vedení si pečlivě leští cestičku. A když už nebylo koho pomluvit, začala kritizovat i mě.
Ještě horší bylo sledovat, jak se chová k ostatním. Kolegyni, která ji první den zaučovala, odbyla stylem „to mi nemusíš vysvětlovat, to zvládnu sama“, ale o dva dny později ji obvinila, že jí špatně předala podklady. Další kolegu poslala pro kafe „když už jdeš kolem kuchyňky“, a když se ohradil, tvářila se, že se jí dotkl. Lidé ji začali nemít rádi – a mně to všichni dávali najevo nepřímo, takovým tím pohledem „tohle je ta tvoje?“.
Ano. Byla „ta moje“. A já se začala propadat studem.
Když jsem si s ní o tom chtěla promluvit, obrátila všechno proti mně. „Jsi na všechny přehnaně náročná,“ vyjela po mně. „Ředitel ví, že se snažím, jen ty mi to kazíš.“ To už pro mě byla poslední kapka. Uvědomila jsem si, že se mi ten člověk, kterého jsem považovala za kamarádku, před očima mění na někoho úplně jiného. A možná taková byla vždycky – jen jsem to nechtěla vidět.
Dnes, po pár měsících, už k nám nikdo neříká „ta tvoje“. Protože už není „moje“. Zůstala ve firmě, ale já jsem od té doby udělala tlustou čáru. A pokud mě někdo někdy znovu požádá, abych mu „dohodila“ místo, s úsměvem zavrtím hlavou. Jednu takovou zkušenost totiž člověk potřebuje jen jednou za život.
A já svou kvótu vyčerpala na hodně dlouhou dobu.
(Tento článek byl sepsán na základě skutečných událostí v okolí autora)
