Článek
Protože kdykoliv se nějaká žena rozhodne mít dítě nebo ho naopak nemít, nebo ho mít dřív, později, sama, s partnerem… vždycky se najde někdo, kdo jí vysvětlí, že to udělala špatně. A ideálně ještě detailně popíše, proč je nezodpovědná, sobecká nebo rovnou divná.
Když má žena děti brzy, slyší, že se měla nejdřív finančně zajistit. Že je „naivní“, že „to nezvládne“, že „nemá rozum“, jak mohla jít do vztahu bez finančního polštáře. Když je má pozdě, tak zase poslouchá kázání o genetických rizicích, o tom, že „v tomhle věku už přece ví, že to nepůjde přirozeně“, a že „co čekala“. A když nakonec skončí jako svobodná matka, společnost si neodpustí klasické: „No, měla sis líp vybrat.“
A já si pak říkám — co teda máme dělat správně? Kde je ta magická hranice, kde už nikdo nebude mít připomínky?
Odpověď je jednoduchá: neexistuje.
Protože ženská, ať udělá cokoliv, vždycky je bitá.
Pak se všichni strašně diví, že se ženy nehrnou do manželství, že odkládají děti, nebo že je nechtějí vůbec. Ale kdo se zamyslí nad tím, co všechno se na nás valí? Každý má názor, každý má očekávání, každý má potřebu hodnotit, ale málokdo se zastaví a zeptá se: Jak to v tomhle světě má žena vlastně zvládnout?
A to ještě nemluvím o tom, co nás čeká po porodu. Mateřská, krásné období… tedy podle reklam. Ve skutečnosti je to i období, kdy žena finančně padá na kolena, a když se chce vrátit do práce, realita ji praští po hlavě.
Když je mladá, práci jí nedají, protože „určitě půjde brzo na mateřskou“. Když děti má, práci jí nedají, protože „s malými dětmi budete pořád na OČR“. A když už jsou děti velké, tak slyší: „No, ale vy už nejste nejmladší…“
Takže znovu: co máme dělat správně?
Mám pocit, že současná společnost je tak posedlá kontrolováním žen, že zapomněla na základní věc — že my jsme lidé, ne inkubátory, ne stroje, ne statistické položky. Každá z nás má svůj příběh, svou situaci, svůj strach, své hranice, své sny.
A možná by místo neustálého tlačení, posuzování a radění stálo za to říct jediné:
„Udělej to tak, jak to cítíš. A je to v pořádku.“
Protože žít jako žena v dnešním světě je opravdu těžké. A ještě těžší je žít v něm podle představ všech ostatních.
(Sepsáno na základě rozhovoru s blízkou osobou)
