Článek
S manželem jsme se snažili o miminko víc než rok. Nejprve jsem byla plná naděje, pak už jen vyčerpaná každým negativním testem. Oba jsme chtěli dítě, jenže zatímco já byla ochotná podstoupit cokoliv, on odmítal jediné — jít na vyšetření. Bála jsem se, že chyba je ve mně, ale zároveň jsem věděla, že i muž může mít problém. Jenže pokaždé, když jsem to otevřela, stáhl se do sebe. „Nech tomu volný průběh,“ říkal. „Ono to přijde.“ Nepřišlo.
A pak přišel firemní večírek.
Neplánovala jsem nic. Ani zdaleka. Chtěla jsem se jen odreagovat, vypnout hlavu od nekonečného přemýšlení o ovulaci, termínech a testech. Alkohol tekl, hudba hrála hlasitěji, než by měla, a já se po dlouhé době cítila lehčí. Smála jsem se. Tancovala. A pak… jsem to nechala zajít moc daleko.
S kolegou jsme si vždycky rozuměli, ale nic víc v tom nebylo. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když mě políbil, neucukla jsem. Když mě objal, neodešla jsem. A když jsme skončili u něj… Přála bych si, aby se to nestalo. Abych byla silnější, rozumnější, věrnější. Jenže v tu chvíli jsem byla jen žena, která na okamžik přestala myslet na bolest a selhání.
O pár týdnů později jsem držela v rukou těhotenský test. Poprvé v životě pozitivní.
A svět se mi zatočil.
Seděla jsem v koupelně, plakala a smála se zároveň. Po tolika měsících beznaděje jsem konečně otěhotněla. Jenže ne s mužem, kterého miluji. Ne s mužem, se kterým jsem si vysnila rodinu.
Co mám dělat?
Potrat? Jen to slovo ve mně vyvolává odpor. Tolik jsem dítě chtěla. Toužila jsem po něm. Prosila za něj. A teď, když konečně přišlo… mám ho poslat pryč jen proto, že nebylo počato „správně“?
Kolega mě nezajímá. Nechci s ním být, nechci s ním řešit budoucnost. To, co se stalo, byla chyba. Jednorázová. Hloupá. A já jí lituji každou buňkou svého těla.
Ale můj manžel… Miluju ho. A mám strach. Takový, že mě budí každou noc. Když mu řeknu pravdu, odejde? A pokud ano… mohu se mu vůbec divit? Já sama bych možná odešla.
Někdy držím ruku na břiše a představuji si, že je naše. Že jsme ho počali z lásky, z té naší, která přece vždycky byla pevná. A pak se přistihnu, jak se hroutím ze strachu, že ztratím všechno — jeho, naši budoucnost, i tohle dítě.
Nevím, co udělám. Nevím, čemu dát přednost — pravdě, manželství, mateřství, nebo vlastní vině.
Jen vím, že ať už se rozhodnu jakkoliv, můj život už nikdy nebude stejný.
(Článek sepsán na základě příběhu z okolí autora).
