Článek
Je to především velká svoboda. Máte všechno s sebou. Spacák, stan, karimatku, vařič. Spíte pod širákem nebo pod stanem a někdy vás někdo nechá přespat ve stodole nebo u sebe doma. Někdo vás pozve na grilovačku, někdo doplní vodu, někdo dá papriku nebo okurku z úrody, někdo pozve na pivo.
V Evropě jsem takto poznal sever, jih, západ i východ. Poprvé jsem v roce 1996 ujel 900 km kolem Korsiky se šéfem a šéfovou. Tak se nám to líbilo, že jsme si to dali o rok později znovu. To ještě nebylo euro, tak jsme platili franky a po cestě autem šilinky a lirami.
V roce 2004 jsme jeli 1 500 km výlet s tehdejší ženou z Čech do Slovinska přes Rakousko a zpátky přes Itálii a Rakousko. O rok později jsme se snažili objet Švýcarsko, ale v studeném, větrném a deštivém počasí jsme po týdnu trápení v horách ujeli „pouze“ 293 km. V roce 2006 jsme za dva týdny objeli 1 586 km v Pobaltí. Z Litvy do Lotyšska, poté trajektem na estonské ostrovy Hiiumaa a Saaremaa, pak do Tallinu a podél estonského pobřeží do Tartu, a nakonec podél hranic s Ruskem a Běloruskem zpět do Lotyšska a do Litvy.
Následně, v roce 2007 jsme šlapali na kole 1 700 km přes Polsko na východní Slovensko a zpět do Čech. Další rok byla naplánována královská etapa - letecky do Barcelony, před letištěm sestavit kola z krabic a přes Andorru, Francii, Švýcarsko, Rakousko, Německo až domů. Za čtyři týdny pěkných a nezapomenutelných 2 240 km.
Dostáváme se do roku 2009, kdy jsme si řekli, že to musíme vzít z druhé strany. Takže letecky do Istanbulu, zase kola složit před letištní halou a přes evropskou část Turecka, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko až domů. Tentokrát za 4 týdny cesty tachometry ukazovaly 2 222 km. A ještě jedna cesta, tentokrát od jihu, v roce 2010 – letecky do Atén, pak středem Řecka přes hory do Albánie, dále Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko a domů. Zase 4 týdny cestování a v nohách 2 243 km.
Celkem za tyto zahraniční cesty ujeto 13 291 km po Evropě.
Na každé té expedici jsme potkali desítky milých lidí všech národností, kteří se chtěli přátelsky projevit, nějak pomoci, prokázat sympatie. A velmi málo protivných, neřkuli zlých lidí. Vždycky jsme se vrátili s pocitem, že to se světem není tak špatné, respektive, že svět je plný hodných lidí. V zemích, které platí eurem, jsme vysoce oceňovali, že nemusíme peníze měnit. Především na cestě z Barcelony domů to bylo nejlepší, protože eurem se platilo všude mimo Švýcarska, ale i tam ho často brali v kempech i obchodech ve slušném kurzu.
