Článek
Napřed jste museli požádat o devizový příslib. To byla žádost, aby vám národní banka prodala tvrdou valutu. Byl stanoven určitý denní limit a víc vám neprodali. Zažádat jste museli každý rok do konce ledna. Pokud jste dostali od národní banky příslib do určitého termínu, myslím, že to byl konec března, tak dobré. Když nic nepřišlo, příslib nebyl udělen a mohli jste žádat zase za rok. Na tom bylo vtipné, že pokud jste chtěli jet v lednu až dubnu, tak jste museli požádat o rok dříve v lednu, jinak jste to nestihli. Ale devizový příslib stejně běžný člověk, nečlen KSČ, bez známosti nebo úplatku normálně nedostal.
O devizák jste nemuseli žádat, pokud jste jeli s cestovní kanceláří na (velmi předražený) zájezd. Dvoutýdenní zájezd autobusem do Jugoslávie stál dva až tři měsíční platy. S cestovkou jste si mohli vyměnit pár drobných, mnohem méně, než když jste jeli individuálně. To se dalo překonat v posledních letech komunismu tím, že vám někdo poslal z ciziny pozvání a nějaké valuty a pak jste mohli na určitý čas, podle výše částky, vyjet také.
Roztomilé bylo, že ty částky, které vám národní banka mohla na den prodat, stačily tak na kafe s rohlíkem. Proto se každý snažil sehnat další valuty na černém trhu a do ciziny je propašovat. Ovšem nelegální držení valut bylo trestným činem. Každý si proto vezl konzervy, trvanlivé salámy a další jídlo a také věci, které šlo v cizině prodat či směnit na černém trhu. V Jugoslávii se na konci pobytu prodávaly např. nafukovací matrace, oblečení a kempingové vybavení.
Pas jste dostali bez potíží, ale bylo nutné požádat ještě o výjezdní doložku. To bylo takové povolení opustit komunistický ráj. Tam jste vyplnili svoje členství a funkce v politických a společenských organizacích, kde pracujete, totéž o manželce nebo manželovi, i když s vámi třeba nejeli, proč a za kým do ciziny jedete, kdo vás pozval, zda máte nějaké příbuzné v cizině, zda legálně či emigranty, zda máte nějaké příbuzné u ozbrojených složek a museli jste získat souhlas ředitele organizace, kde jste pracovali, nebo školy, kde jste studovali, souhlas vojenské správy a potvrzení, že jste odevzdali vojenskou knížku. Celý proces trval několik měsíců a podání žádosti o pas nebo o výjezdní doložku znamenalo několikahodinovou frontu na pasovém oddělení a jejich vyzvednutí po pár týdnech rovněž.
Na hranicích jste ještě museli odevzdat potvrzení o odevzdání občanského průkazu od zvláštního oddělení. To byla pobočka STB, která byla v každém podniku. Po návratu z dovolené jste museli napsat zprávu, kde jste byli, co jste tam dělali, koho jste potkali, s kým jste mluvili a proti té vám vrátili občanský průkaz.
Přiznám se, že v Schengenském prostoru, s pasem země EU je mi docela dobře a neměnil bych zpátky. Jenom to euro chybí, abychom nemuseli do směnáren nebo mít dva různé účty. Tak snad se toho eura dočkáme, jako jsme se po letech nesvobody dočkali otevřených hranic.
